Duben 2008

Soutěžím, tedy jsem

21. dubna 2008 v 14:22 | Radka Kvačková
Přestaňte s tím věčným soutěžením, radí někteří osvícení psychologové zejména školám. Argumentují, že v každé soutěži musí být kromě vítěze taky poražený, který se dostává do postavení vyvržence.
Na tom něco je. Prohrávat je frustrující a dokonce nebezpečné. Možná by se svět vyvíjel jinak, kdyby třeba Napoleon pořád neprohrával ve vzrůstu a Hitler v malování, takže ho nevzali na Akademii.
Otázka je, jestli přestat lze. Není možné si nevšimnout, že některé děti, zejména mužského pohlaví, jakoby si pletly přestřižení pupeční šňůry se stříháním startovní pásky. Od toho okamžiku začnou bojovat o prvenství. Nejprve s otcem a sourozenci o matčinu pozornost, posléze s vrstevníky o pozici v tlupě, o přízeň druhého pohlaví a vedle toho s kýmkoliv v čemkoliv o cokoliv.
Vymažte ze života našeho Sebastiána soutěž - ani se neoblékne. Šatstvo na sebe totiž začne soukat jen v případě, že jde o závod, kdo to dokáže dřív. Není-li po ruce soupeř, vypomohou stopky: Schválně, za jak dlouho budeš mít na sobě všechno včetně bot? Nejspíš by mu bylo jedno, kdybyste mu podstrčili drátěnou košili nebo holčičí šaty. Jediné, co ho zajímá je: Jsem první? Za kolik jsem to dokázal?
Před časem našel v šuplíku přístroj na měření tlaku a stál na tom, že mu ho navléknu na jeho drobné zápěstí a změřím. Pro kontrolu jsem tlak změřila i sobě. "Že mám vyšší než ty?" vyzvídal pětiletý chlapeček a v hlase se mu zase chvěla ta jeho silná touha vyhrávat. Hned začal svolávat i ostatní: "Pojďte si všichni změřit tlak. Uvidíte, že na mně nikdo nemá".
Někdy mě napadá, jestli to nepochytil od svého otce, který v mládí prošel soutěživým americkým školstvím, takže nikdy nechtěl být ničím jiným než ředitelem. Tedy pokud se mu nepodaří být generálním ředitelem nebo prezidentem. Pokud vím, v Americe se pořád soutěží kdo dál, kdo výš. A zdá se, že to platí i o takových věcech, jako je vyznání lásky či žádost o ruku. Tom Cruise nabídl své vyvolené manželství na vrcholu Eifelovky a Bushovu dceru kvůli tomu táhl její přítel až na vrchol vysoké hory.
Člověk by řekl, že v Česku to se soutěživostí nebude tak horké, ale například můj průměrně ctižádostivý bratr, který do americké školy nikdy nechodil, si taky velmi zakládá na tom, že mezi ostatními vyniká. Tvrdí, že je ze všech největší chudák a všichni ho nejvíc zneužívají. Kupodivu má v daném ohledu víc soupeřů než byste čekali.
Vidím v tom určité východisko. Soutěžení, totiž nelze přes jeho stinné stránky zakázat. PepsiCola by to zkoušela na CocaColu stejně dál, právě tak jako Lidl na Kaufland a Hyunday na Škodu.
A to nemluvím o sportu. Vždycky jsem se divila, proč nepustí na stupně vítězů i závodníka, co přiběhl do cíle jen o setinu vteřiny později než ten před ním (zvlášť když v šatně usedavě pláče), ale vysvětlili mi, že je to tak správně. Pravidla jsou pravidla a přesnost je přesnost.
Nicméně si myslím, že by se mohla a měla založit taky soutěž o nejtěsnější porážku. A dále o nejčastější nebo největší prohru. Počet vítězů, kteří by se cítili báječně, by tímto způsobem výrazně stoupl a významně by se snížil počet frustrovaných poražených. Prostě by vítězili nejen ti nejlepší, ale taky ti nejslabší.
Mimochodem ženy, které jsou, jak známo, daleko praktičtější, než muži, už takovou soutěž mají, byť oficiálně nevypsanou. Když se jich sejde několik pohromadě, zpravidla se předhánějí, která má doma nejnemožnějšího partnera. Je to vlastně daleko zajímavější než pachtit se po vítězství v soutěži o partnera ideálního, nehledě k tomu, že se zpravidla najde více nezpochybnitelných důkazů přispívajících k regulérnosti klání.
I tady ovšem existuje jedna zrada, kterou jsem objevila, když jsem si v této disciplíně začala dělat určité ambice. Ukazuje se, že se vždycky najde nejen někdo lepší než vy, ale taky horší než váš manžel.