Únor 2008

Kdo za co může

1. února 2008 v 13:46
Mně se to nestane, říká můj muž s výčitkou v hlase, kdykoli mu oznámím, že někde v bytě dosloužila žárovka. Je přesvědčen, že za to nějakým způsobem můžu. Trvá totiž na tom, že za všechno někdo může, tedy většinou já. V daném případě nejspíš špatně mačkám vypínač.
Ne, že bych ho nechápala. I mně by se líbilo, kdyby bylo vždycky jasné, kdo je za co odpovědný. Například za to, že mi dosloužila šestka vlevo nahoře, i když chodím pravidelně k zubaři, kterému se zdála zcela v pořádku.
Zubař se jako viník přímo nabízí. Já si ale říkám, že možná i jemu něco dosloužilo, pravděpodobně dobrý zrak, a taky by rád věděl, komu to přičíst na vrub.
Někdy mívám podezření, že jsou věci, za které nemůže nikdo. Ale možná mi jen chybí schopnost dohledávat viníky, jakou bývají obdařeni spíš muži.
Například můj tatínek. Jednou vjel naším starým bavorákem do křižovatky u Národního divadla. Už když jsme se blížili k jejímu středu, bylo jasné, že škodovka přijíždějící zprava (tehdy bývalo na silnicích aut jako rozinek v levné vánočce) nás nemůže minout. Neminula a promáčkla nám dveře.
Nepamatuju si, že by přítomný policista označil viníka. Zato tatínek ano. Jen jsme přivázali dveře špagátem a nastoupili zbytek cesty domů, prohlásil, že by se byl nenaboural, nebýt babičky, tedy tchýně. Ta s námi totiž původně jela, ale někde uprostřed Národní třídy vystupovala. Kdybychom jí nezastavovali, byli bychom na té křižovatce o pár okamžiků před škodovkou a ke kolizi by nedošlo. Logické, ne?
Někteří ale dohlédnou ještě dál. Zažila jsem člověka, který si rozšlápl doma v obýváku brýle a odhalil, že za to může předseda vlády. Ne, že by byl u něj na návštěvě, ale že je zodpovědný za veškeré dění. Alespoň tak jsem pochopila poměrně složité vysvětlení, v němž hrála jistou roli privatizace zdravotnictví včetně očního lékařství, nízké příspěvky na optické pomůcky a z toho plynoucí nemožnost pořídit si do každé místnosti jiné brýle, aby se nemusely pořád přenášet.
Politici to mají po téhle stránce špatné a ať si říká kdo chce co chce, já myslím, že právě tady je třeba hledat hlavní důvod, proč se do politiky moc nehrnou ženy. Osobně bych špatně spala, kdyby si měl kvůli mně někdo rozšlápnout brýle, nemluvě o tom, že podobných karambolů můžou být i stovky denně.
Znát jméno viníka je bezesporu účinný způsob, jak obnovit duševní rovnováhu. Nevím, čím to je, ale i mně se vždycky uleví, když se zjistí, že například za vykolejení vlaku může výpravčí. Představa, že by vlak vykolejil jen tak, bez něčího zavinění, je totiž krajně rozčilující. Kdo by jezdil dopravním prostředkem, který vykolejí jen tak?
Někdy je ale označení viníka složitější. Jako v tom známém případě, jak stálo v kolejišti to nepojízdné auto. Na odvrácení eventuální srážky s vlakem pracovalo několik lidí a všichni nejlíp, jak uměli. Řidič nepojízdného auta informoval neprodleně policii, ta okamžitě zavolala výpravčího, výpravčí zastavil vlak.
Všichni byli upřímně překvapeni, když se vlaková souprava do auta přesto strefila, vypadla z kolejí a byla škoda veliká. Ukázalo se, že do rozhovoru mezi policistou a výpravčím vstoupilo nedorozumění. Policista sdělil výpravčímu, že překážka "stojí na železničním přejezdu mezi Lužcem a Beřkovicema, na tý hlavní trati," což bylo zároveň správné a zároveň matoucí. Policista měl spojnicí mezi Lužcem a Borkovicemi na mysli silnici, výpravčí celkem pochopitelně železniční trať, kterou taky pečlivě hlídal. Ohrožena byla jiná. Příčná.
Nechtěla bych něco takového soudit, protože Pánbůh ví, že ať bude shledán odpovědným policista nebo výpravčí, určitě tam nebyl úmysl a pravděpodobně by se to nedalo s čistým svědomím nazvat ani zanedbáním.
Apropos Pánbůh! Ani ten není odpovědnosti ušetřen. Fungule tak trochu jako rezerva, když se nenajde jiný odpovědný pracovník ani jeho odpovědný vedoucí, případně ještě vyšší nadřízený. Koneckonců, je přece Nejvyšší.
Má na starosti agendu života a smrti (Co jsem Ti udělal?). A taky počasí (Říkal jsem Ti, že nutně potřebuju, aby dneska nepršelo).
Těžko říct, na koho se v odpovědnostní nouzi obracejí nevěřící. Myslím ale, že za určitých podmínek věří všichni. Podle mých zkušeností se jim totiž zdá všechno přijatelnější než moje teorie, že za některé věci nemůže nikdo.