Původní účel

21. prosince 2007 v 14:48 | Radka Kvačková
Nechodím moc do kostela, ale jednou za rok zajdu vždycky: na Nový rok. Loni padla volba na kostel svatého Kajetána v pražské Nerudově ulici.
Ukázalo se ale, že to nebude tak jednoduché. Hned za dveřmi mne totiž zastavily ruce rozpřažené jako závory. "Kampak?," zeptal se starší muž, za nímž se tyčila provizorní dřevěná pokladna.
Otázka mi připadala nelogická. "Do kostela. Můžu se tu pomodlit? Nebo ne?".
Nerad uznal, že je to legitimní. byť trochu výstřední přání. Chvilku bojoval a pak ukázal na poslední z prázdných lavic. "No prosím, pravil neochotně, ale jedině tady."
Chtěl mně mít na očích a v bezprostředním dosahu pro případ, že bych se nemodlila, ale okukovala místo toho interiér, nebo dokonce vystavené jesličky, za což se vybíral poplatek.
"Ještě upozorňuju," dodal ve snaze zpochybnit efektivitu mého snažení, " že oltářní svátost jsem schoval... Proč? Pøece abych mohl mít na hlavě čepici. Je tu zima," podal těžko napadnutelné vysvětllení.
Chtěla jsem se informovat, jestli se modlitba bez svátosti taky uznává. Mohla to být zajímavá debata, ale nebyl na ni čas.
"Támhle ti prošli Italové," syknul strážce kostela naléhavě na svého pomocníka a polohlasem si postěžoval: "Italové jsou fikaný, pokřižujou se a myslej, že můžou klidně projít bez zaplacení.".
Pochopila jsem, že kostely ve svém oboru pomalu končí a procházejí jakousi rekvalifikací ze svatyní na památky, muzea a možná taky koncertní síně.
Dá se to pochopit. Jejich údržba stojí spoustu peněz, měly by si na sebe trochu vydělat.
Ostatně něco podobného se děje například taky s Karlovým mostem.
Jestli jsem to dobře pochopila, původně ho postavili, aby se dalo chodit z jednoho břehu Vltavy na druhý, konkrétně z Malé Strany na Staré Město a naopak.
To už je ale taky překonané. Na Karlově mostě se dneska nechodí, ale postává, eventuálně posedává. Můžete si tu koupit obrázek či sponu do vlasů, dát se portrétovat, zhlédnout loutkové představení, vyslechnout živou hudbu, flašinet, nebo se třeba nezapomenutelně vylekat.
Ano, vylekat. Svého času se tu objevil mladý muž,, který podnikal právě v lekání. Nevím, jestli na to měl licenci jako malíři nebo muzikanti kolem. Rozhodně ale uměl přilákat pozornost. Dělal to tak, že vrávoral po zábradlí, tedy přesněji po úzké zídce mezi sochami. Jakmile si ho turisti vychutnávající panorama Hradčan všimli, uklouzla mu noha.
To byste nevěřili, jak to s takovým turistou cukne, když vidí někoho padat z mostu do řeky nebo ještě hůř, na dlažbu hluboko pod ním.
Jenomže ten kluk ve skutečnosti až dolů nespadl. Na vnější straně zídky měl vyhlídnutý výstupek, na kterém se vždycky. zachytil, skrčil a čekal, co to s lidmi udělá, až na ně za chviličku vybafne úplně živý.
Kdo umí, umí. Jednou při tom omdlely dvě dolarové cizinky najednou. Jenomže mužský doprovod jedné z nich nejenže odmítl za ten jedinečný zážitek vhodit do nastaveného klobouku peníz, ale dokonce se pokusil odvážného chlapce dodatečně z mostu opravdu shodit.
Na Karlově mostě je prostě možné skoro všecko. Tedy kromě jediného: plynulé chůze.
Dostat se z Malé Strany na Staré Město nebo ze Starého Města na Malou Stranu je během dne kvůli skrumážím těl u jednotlivých atrakcí velmi nesnadné, někdy dokonce nerealizovatelné.
Ne, že bych si stěžovala. Často nakonec nějak projdu, aspoň pokud před sebou nestrkám kočárek s dítětem. Jenom si myslím, jestli by se neměl, jako v tom kostele, vyhradit pro původní účel chození alespoň úzký proužek v šíři ramen, aby se učinilo zadost tradičnímu zařazení mostu mezi komunikace.
Pokud by ale někdo dovozoval, že původní účel se ze života vytrácí všeobecně, neměl by pravdu. Někdy je to totiž zase naopak.
Například restaurace, kavárny a vinárny se k původnímu účelu vracejí" Přišli jste se najíst? Jezte! Přišli jste se napít nebo snad opít? Pijte! Ale nerozptylujte se klábosením!
Někteří z nás k tomu mají tendenci. Vyhledávají restaurační zařízení ve dvojicích nebo po malých skupinkách, aby si tak zvaně popovídali.
Jenže to můžou venku. Nebo doma. Nebo na konferencích a diskusních fórech k tomu určených.
Restaurační personál nemá rád, když se při jídle mluví. Ne, že by číšník hosta přímo napomínal, nebo si třeba dával prst na ústa. Na to si dneska hostů příliš považuje. Dělá se to docela nenásilně: hudbou. Reprodukovanou, v drahých lokálech dokonce živou, téměř vždy ale vydatnou.
V zásadě tedy se svým spolustolovníkem nebo spolustolovníky debatovat můžete. akorát, že se neslyšíte, Když pochopíte, o to víc jíte a pijete a jíte a pijete...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Širůčková Eva Širůčková Eva | E-mail | 22. prosince 2007 v 16:04 | Reagovat

Vaše fejetony jsou skvělé. Už jsem se bála, že jsem nějaká divná, když mě obtěžuje hlasitá hudba v restauracích a obchodech.

2 paja-ostrovanka paja-ostrovanka | E-mail | 24. prosince 2007 v 18:38 | Reagovat

:) koneckoncu, na prejiti z jedne strany na druhou mate jeste jine mosty. modlit se muzete doma, no a k popovidani muzete treba....treba...ted me zrovna nic nenapada, ale urcite nejake misto existuje. mozna kostel ?? mejte se hezky a hezke vanoce.

3 Satine Satine | 23. ledna 2008 v 19:19 | Reagovat

konečně, něco takového tady chybělo :)) baví mě vaše chytrý články, píšete úžasně, inteligentně.... vážně super.důkazem je už jen to, že nejsem dospělá chápající bytost, ale čtrnáctiletá puberťačka :D tleskám, články mě moc zaujaly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama