Prosinec 2007

Původní účel

21. prosince 2007 v 14:48 | Radka Kvačková
Nechodím moc do kostela, ale jednou za rok zajdu vždycky: na Nový rok. Loni padla volba na kostel svatého Kajetána v pražské Nerudově ulici.
Ukázalo se ale, že to nebude tak jednoduché. Hned za dveřmi mne totiž zastavily ruce rozpřažené jako závory. "Kampak?," zeptal se starší muž, za nímž se tyčila provizorní dřevěná pokladna.
Otázka mi připadala nelogická. "Do kostela. Můžu se tu pomodlit? Nebo ne?".
Nerad uznal, že je to legitimní. byť trochu výstřední přání. Chvilku bojoval a pak ukázal na poslední z prázdných lavic. "No prosím, pravil neochotně, ale jedině tady."
Chtěl mně mít na očích a v bezprostředním dosahu pro případ, že bych se nemodlila, ale okukovala místo toho interiér, nebo dokonce vystavené jesličky, za což se vybíral poplatek.
"Ještě upozorňuju," dodal ve snaze zpochybnit efektivitu mého snažení, " že oltářní svátost jsem schoval... Proč? Pøece abych mohl mít na hlavě čepici. Je tu zima," podal těžko napadnutelné vysvětllení.
Chtěla jsem se informovat, jestli se modlitba bez svátosti taky uznává. Mohla to být zajímavá debata, ale nebyl na ni čas.
"Támhle ti prošli Italové," syknul strážce kostela naléhavě na svého pomocníka a polohlasem si postěžoval: "Italové jsou fikaný, pokřižujou se a myslej, že můžou klidně projít bez zaplacení.".
Pochopila jsem, že kostely ve svém oboru pomalu končí a procházejí jakousi rekvalifikací ze svatyní na památky, muzea a možná taky koncertní síně.
Dá se to pochopit. Jejich údržba stojí spoustu peněz, měly by si na sebe trochu vydělat.
Ostatně něco podobného se děje například taky s Karlovým mostem.
Jestli jsem to dobře pochopila, původně ho postavili, aby se dalo chodit z jednoho břehu Vltavy na druhý, konkrétně z Malé Strany na Staré Město a naopak.
To už je ale taky překonané. Na Karlově mostě se dneska nechodí, ale postává, eventuálně posedává. Můžete si tu koupit obrázek či sponu do vlasů, dát se portrétovat, zhlédnout loutkové představení, vyslechnout živou hudbu, flašinet, nebo se třeba nezapomenutelně vylekat.
Ano, vylekat. Svého času se tu objevil mladý muž,, který podnikal právě v lekání. Nevím, jestli na to měl licenci jako malíři nebo muzikanti kolem. Rozhodně ale uměl přilákat pozornost. Dělal to tak, že vrávoral po zábradlí, tedy přesněji po úzké zídce mezi sochami. Jakmile si ho turisti vychutnávající panorama Hradčan všimli, uklouzla mu noha.
To byste nevěřili, jak to s takovým turistou cukne, když vidí někoho padat z mostu do řeky nebo ještě hůř, na dlažbu hluboko pod ním.
Jenomže ten kluk ve skutečnosti až dolů nespadl. Na vnější straně zídky měl vyhlídnutý výstupek, na kterém se vždycky. zachytil, skrčil a čekal, co to s lidmi udělá, až na ně za chviličku vybafne úplně živý.
Kdo umí, umí. Jednou při tom omdlely dvě dolarové cizinky najednou. Jenomže mužský doprovod jedné z nich nejenže odmítl za ten jedinečný zážitek vhodit do nastaveného klobouku peníz, ale dokonce se pokusil odvážného chlapce dodatečně z mostu opravdu shodit.
Na Karlově mostě je prostě možné skoro všecko. Tedy kromě jediného: plynulé chůze.
Dostat se z Malé Strany na Staré Město nebo ze Starého Města na Malou Stranu je během dne kvůli skrumážím těl u jednotlivých atrakcí velmi nesnadné, někdy dokonce nerealizovatelné.
Ne, že bych si stěžovala. Často nakonec nějak projdu, aspoň pokud před sebou nestrkám kočárek s dítětem. Jenom si myslím, jestli by se neměl, jako v tom kostele, vyhradit pro původní účel chození alespoň úzký proužek v šíři ramen, aby se učinilo zadost tradičnímu zařazení mostu mezi komunikace.
Pokud by ale někdo dovozoval, že původní účel se ze života vytrácí všeobecně, neměl by pravdu. Někdy je to totiž zase naopak.
Například restaurace, kavárny a vinárny se k původnímu účelu vracejí" Přišli jste se najíst? Jezte! Přišli jste se napít nebo snad opít? Pijte! Ale nerozptylujte se klábosením!
Někteří z nás k tomu mají tendenci. Vyhledávají restaurační zařízení ve dvojicích nebo po malých skupinkách, aby si tak zvaně popovídali.
Jenže to můžou venku. Nebo doma. Nebo na konferencích a diskusních fórech k tomu určených.
Restaurační personál nemá rád, když se při jídle mluví. Ne, že by číšník hosta přímo napomínal, nebo si třeba dával prst na ústa. Na to si dneska hostů příliš považuje. Dělá se to docela nenásilně: hudbou. Reprodukovanou, v drahých lokálech dokonce živou, téměř vždy ale vydatnou.
V zásadě tedy se svým spolustolovníkem nebo spolustolovníky debatovat můžete. akorát, že se neslyšíte, Když pochopíte, o to víc jíte a pijete a jíte a pijete...

Zlatý komunisti

17. prosince 2007 v 14:22
Vždycky jsem se domnívala, že se domluvím s každým. Připusťme - , skoro s každým. Nechci se chlubit, ale našla jsem dokonce způsob, jak na komunisty. Být ještě chvilku u moci, zobali mi z ruky. Stěžovala jsem si jejich orgánům na kdeco. Když posléze špatně skončili, byla jsem chvíli trochu nejistá. Pořád jsem čekala, že bude zase nějaká nejvyšší instance pro žádání nápravy. Třeba městský výbor demokracie, kde se budu moci domáhat například nerušeného spánku bez hlasitých nočních produkcí pod okny nebo uklízení v naší čtvrti.
Není, ale přizpůsobila jsem se. Naučila jsem se komunikovat s politiky, s mafiány a (to umí málokdo) i s učiteli svých dětí. Mám celkem jednoduchou metodu. Když hrozí například čtyřka z matematiky, dostavím se za metematikářkou a řeknu: Ta naše holka je ale hrozně pitomá, což?
Nikdy nepřisvědčí. Ba naopak, začne mi to vymlouvat. Že to není zdaleka tak zlé, jak to vypadá, že jsou i mnohem horší, až nakonec sama sebe přesvědčí, že by si dcera zasloužila lepší známku.
Pravda, jednou to bylo trošku těžší. Ředitel střední školy, kterou navštěvoval syn, vyzval nás rodiče (oba), abychom přišli do jeho kanceláře, protože chlapec namaloval na zadní stranu tabule pánské přirození.
Zaklepali jsme na jeho dveře a když nám otevřel důstojný muž ve středních letech, oznámila jsem, že jsme přišli kvůli tomu přirození. Podal nám ruku a představil se: zástupce ředitele Šourek".Nakonec jsme se trojce z chování nevyhnuli.
Ale to byla výjimka. V zásadě lze říct, že jsem až do nedávna neměla větší komunikační problémy, Až teď.
Začátkem roku jsem se rozhodla změnit operátora svého mobilního telefonu a ponechat si přitom číslo. Ne, že bych proti tomu původnímu něco měla. Šlo jen o to, abychom, my, co si nejčastěji telefonujeme, byli u stejné firmy.
Představovala jsem si, že půjdu do příslušné pobočky, sdělím těm mladým perspektivním lidem,, co potřebuji a oni zařídí potřebné. Vlastně zařídili. A poradili, ať čekám, že mne budou v průběhu procesu informovat pomocí SMS .
Když mi pár hodin nato přišla zpráva "vážený zákazníku, objednávka číslo xxx byla přijata a předána ke zpracování,", příjemně mne to překvapilo.
Když přišla za dvě hodiny další, bylo mi jasné, že ti mladí perspektivní pracovníci komunikují rádi. Během týdne mne informovali o každé maličkosti, jako že "objednávka byla úspěšně předána,,, identifikace k objednávce na přenesení čísel byla úspěšná.". apod.
Po deseti dnech už jsem měla pocit, že by bylo slušné jim odepsat. A taky už jsem byla trochu netrpělivá. Vyťukala jsem pozdrav doplněný jednoduchou otázkou: Proc to trva tak dlouho?
Odpověděli okamžitě, ale trochu zvláštně:: "klicove slovo proc nelze identifikovat. Piste znovu nebo nás kontaktujte telefonicky."
Napadlo mne, jestli je u nadnárodních mobilních operátorů slovo "proč" zakázané nebo jen tak málo používané, že ho vyškrtli z firemního slovníku.
Chtěla jsem si o tom s někým kompetentním pohovořit. Na zákaznické lince se ozval příjemný ženský hlas. Ke slovu mě ale nepustil. Dlouze vychvaloval služby operátora a pak mi dal najevo, že pokud mám nějaký dotaz, musím jej převést do řeči čísel: "pokud chcete informace o připojení, zmáčkněte, tlačítko jedna, chcete-li informaci o tarifech, zmáčkněte dvojku...
Nabídka byla celkem široká, zabrala aspoň tři minuty, ale na můj dotaz napotvoru tlačítko nevyčlenili.
Ve skutečnosti to nebylo poprvé. Vlastně se mi to stává čím dál častěji. Volám do nějaké instituce, tam mě obřadně uvítají jako že jsou moc rádi, že volám, ale šanci říct co chci mi nedají. Prý ať zmáčknu to nebo ono tlačítko, jedničku až devítku.
Nemám nic proti tlačítkům, jenže se většinou nikam stejně nepromačkám.
Nechci to vzdát a pořád si myslím, že na něco přijdu. Jako v případě těch komunistů. Taky se mnou napřed nekomunikovali. Jeden kádrovák ani nezvedl hlavu, když jsem se ho přišla zeptat, proč mě nechtějí pustit na vysokou školu. Jen řekl, že je můj dotaz bezpředmětný.
Možná existuje nějaké speciální kombinace (pro VIP), po jejímž aplikováním se na druhé straně ozve místo automatu opravdický člověk z masa a kostí. Ale ne a ne ji trefit. Zkouším to systematicky. Dvojčíslí i trojčíslí, po sobě i v akordech. Mačkám zlostné staccato i vemlouvavé legato...Zatím nic.
Zlatý komunisti.