Uvolněte se, prosím

28. srpna 2007 v 14:10
Janu Krausovi se snadno řekne - uvolněte se, prosím. Toužím se uvolnit celý život. Jenomže kudy na to? Zkoušela jsem už skoro všechno: hluboké dýchání, alkohol, marihuanový vdoleček, pilulky... Pořád jsem napjatá jako struna od houslí. Brnkat mi na nervy je tudíž víc než snadné. Svede to každý, kdo jde kolem, natož pak ten, kde se mnou pobývá pod jednou střechou.
Teď mi ale svitla naděje. Dostala jsem se k odborné literatuře a pochopila, že nejsem sama, kdo má motor neustále zapnutý. A nejen motor.
Mimo jiné jsem se dočetla, že člověk může dostat deset komplimentů za jediný večer, ale jediná kritická poznámka je všechny zastíní, neboť probudí dlouho potlačované pocity neadekvátnosti. No není to přesné, pane Vieweghu?
Odborníci jsou tu ovšem nejen od toho, aby problémy pojmenovali, ale také od toho, aby nacházeli jejich příčiny a řešení. A oni to skutečně dělají.
Nestuduji knížky psychologů a dalších myslitelů dlouho, ale už jsem pochopila, že za moje úzkosti a pocity nejistoty mohou s největší pravděpodobností rodiče. Jestliže se nedovedu uvolnit, je zřejmé, že v prvních měsících života neuspokojovali moje vrozené potřeby. Přitom vždycky tvrdili, že jo. Dávali mi najíst a udržovali mne v suchu a teple. Přesto jsem údajně řvala víc, než je u miminek běžné.
Dneska už je jasné, proč: měli mě víc chovat! Tedy oni by to byli nejspíš dělali, jenomže tehdejší pediatři chování nedoporučovali. Maminku prý dokonce dětská doktorka důrazně varovala, že když mě bude často chovat, zkřiví mi páteř. Nevím, kde na to přišla, ale faktem je, že namísto hrbu mám neurózu. To proto, dočítám se s mnohaletým zpožděním, že jsem byla ležením v postýlce (s nebesy), případně v kočárku, vystavena kosmické opuštěnosti, s níž jsem se musela vyrovnat potlačením své potřeby, a zároveň s tím i potlačením svého skutečného já.
Ráda bych dostala své skutečné já zpátky aspoň na stará kolena, ale jak?
Mám štěstí. Nedávno jsem našla na jednom stole v redakci volně loženou knížku o léčbě neurózy, v níž je návod. Stačí, když se vrátím na začátek svého života, prožiju si tu bolest neuspokojené potřeby znovu a odvážím se křičet jako dítě: maminkóó, tatínkůů!
Jestli dobře rozumím, nesmí se to ale odfláknout. Výkřik by měl vycházet z nejtemnějšího kouta naší duše a člověk by se neměl ohlížet na sousedy.
Ti mi dělají trochu starosti. Maminka s tatínkem jsou už totiž na pravdě Boží a sousedi by si mohli myslet, že jsem se zbláznila.
Jednou se ale budu muset odhodlat, protože jak jednou začnete o těhle věcech číst, dozvíte se nejen jak s nimi bojovat, ale i co by vám hrozilo, kdybyste nebojovali. V citované knížce (která je opravdu velmi zajímavá), jsem se dozvěděla, že potlačené napětí dělá z lidí narkomany, homosexuály, nebo (překvapivě) taky třeba dravé podnikatele.
To by mi tak ještě scházelo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama