Okamžiky štěstí

28. srpna 2007 v 14:20
Zkusili jste si někdy udělat výlet do minulosti? Například tak, že dáte své paměti pokyn, aby vyplavila okamžiky radosti nebo štěstí, které v ní uvízly? Učinila jsem takový pokus nedávno, když se mi v horkém večeru nedařilo usnout.
První mi vytanula na mysli vystřižená hvězdička, kterou jsem přinesla domů ze školy jako výraz uznání tak někdy v první, druhé třídě. Už nevím za co byla (možná za procítěnou recitaci nějaké budovatelské básně),ale pamatuju si, že jsme neměli doma lepidlo na její nalepení do žákovské knížky, ale maminka řekla, že mouka s vodou je taky lepidlo a hvězdičku z pozlaceného papíru přilepila na určené místo prostě těstíčkem.
Další pocit téměř euforické radosti mám v paměti spojené překvapivě s pionýrem. Ne, že mě tam vzali, ale že mi, třináctileté žákyni sedmé třídy, svěřili celou třídu čtvrtou. Jako nějaké učitelce. Hrát si na ni mě ale bavilo jen asi čtrnáct dní, pak jsem horko těžko hledala cestu jak z toho ven.
Třetí přišla na řadu služba u dveří. Padla na spolužáka Pavla, který si měl vybrat pomocníka. Vybral si (ach, jaká nádhera) mne. Do té doby jsem byla přesvědčena, že moje slabost pro jeho feromony (to už muselo být na gymnáziu), je jednostranná.
Pak jsem usnula. Ráno mi došlo, jaké pitomosti si člověk pamatuje a co víc, jaké pitomosti ho činí šťastným. Zkusila jsem popojít v čase. Vybavil se mi například okamžik, kdy se v bývalé zbořenině, kterou jsme za cenu obrovských obtíží přestavěli kdysi na malý byt, začalo topit. Musel to být právě tento den, kdy jsem uvěřila, že se tam dá opravdu bydlet.
Moje paměť ale kupodivu nevydávala signály, že by v přihrádce radosti a štěstí měla něco jako svatební den. Nejspíš proto, že mi bylo trochu špatně (druhý měsíc těhotenství), tatínek byl nepříjemný, protože si připadal na vedlejší koleji, svatebčané se neměli k odchodu ani když už mi únavou padala hlava, a jeden z nich nám dokonce pozvracel svatební lože.
V šuplíku s nejpříjemnějšími pocity nebyla dokonce ani narození dětí. Určitě proto, že jsem je musela rodit osobně, což fakt žádné potěšení není, zvlášť, když to trvá dlouho.
Ale zaplať Pán Bůh, manželství drží a děti vyrostly.
Není vyloučeno, že je v tom nějaká zákonitost: Co začíná příliš šťastně, nebývá nic moc. Vezměte takovoou svatbu princezny Diany. Té určitě nikdo svatební lože nepozvracel. Naopak se mluvilo o nejšťastnějším dnu nejen pro ni, ale dokonce i pro Anglii. A jak to dopadlo...
Nebo devátý květen 1945. Strýc Václav prý tehdy sovětským vojákům, co se ubytovali u něj na statku, říkal, když si s nimi připíjel, že to nejkrácnější den jeho života, protože teď už bude jen dobře. Brzy na to už ten statek neměl a byl rád, že ho aspoň nezavřeli, jako některé jeho příbuzné.
Ostatně tehdy s tím spolužákem Pavlem to taky nedopadlo nijak růžově. Po té službě ve školní vrátnici zanechal sice na mém krku stopy po vášnivých polibcích, ale odešel dřív, že musí na fotbal a za týden měla velmi podobné fleky jedna holka z desáté bé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama