Srpen 2007

Okamžiky štěstí

28. srpna 2007 v 14:20
Zkusili jste si někdy udělat výlet do minulosti? Například tak, že dáte své paměti pokyn, aby vyplavila okamžiky radosti nebo štěstí, které v ní uvízly? Učinila jsem takový pokus nedávno, když se mi v horkém večeru nedařilo usnout.
První mi vytanula na mysli vystřižená hvězdička, kterou jsem přinesla domů ze školy jako výraz uznání tak někdy v první, druhé třídě. Už nevím za co byla (možná za procítěnou recitaci nějaké budovatelské básně),ale pamatuju si, že jsme neměli doma lepidlo na její nalepení do žákovské knížky, ale maminka řekla, že mouka s vodou je taky lepidlo a hvězdičku z pozlaceného papíru přilepila na určené místo prostě těstíčkem.
Další pocit téměř euforické radosti mám v paměti spojené překvapivě s pionýrem. Ne, že mě tam vzali, ale že mi, třináctileté žákyni sedmé třídy, svěřili celou třídu čtvrtou. Jako nějaké učitelce. Hrát si na ni mě ale bavilo jen asi čtrnáct dní, pak jsem horko těžko hledala cestu jak z toho ven.
Třetí přišla na řadu služba u dveří. Padla na spolužáka Pavla, který si měl vybrat pomocníka. Vybral si (ach, jaká nádhera) mne. Do té doby jsem byla přesvědčena, že moje slabost pro jeho feromony (to už muselo být na gymnáziu), je jednostranná.
Pak jsem usnula. Ráno mi došlo, jaké pitomosti si člověk pamatuje a co víc, jaké pitomosti ho činí šťastným. Zkusila jsem popojít v čase. Vybavil se mi například okamžik, kdy se v bývalé zbořenině, kterou jsme za cenu obrovských obtíží přestavěli kdysi na malý byt, začalo topit. Musel to být právě tento den, kdy jsem uvěřila, že se tam dá opravdu bydlet.
Moje paměť ale kupodivu nevydávala signály, že by v přihrádce radosti a štěstí měla něco jako svatební den. Nejspíš proto, že mi bylo trochu špatně (druhý měsíc těhotenství), tatínek byl nepříjemný, protože si připadal na vedlejší koleji, svatebčané se neměli k odchodu ani když už mi únavou padala hlava, a jeden z nich nám dokonce pozvracel svatební lože.
V šuplíku s nejpříjemnějšími pocity nebyla dokonce ani narození dětí. Určitě proto, že jsem je musela rodit osobně, což fakt žádné potěšení není, zvlášť, když to trvá dlouho.
Ale zaplať Pán Bůh, manželství drží a děti vyrostly.
Není vyloučeno, že je v tom nějaká zákonitost: Co začíná příliš šťastně, nebývá nic moc. Vezměte takovoou svatbu princezny Diany. Té určitě nikdo svatební lože nepozvracel. Naopak se mluvilo o nejšťastnějším dnu nejen pro ni, ale dokonce i pro Anglii. A jak to dopadlo...
Nebo devátý květen 1945. Strýc Václav prý tehdy sovětským vojákům, co se ubytovali u něj na statku, říkal, když si s nimi připíjel, že to nejkrácnější den jeho života, protože teď už bude jen dobře. Brzy na to už ten statek neměl a byl rád, že ho aspoň nezavřeli, jako některé jeho příbuzné.
Ostatně tehdy s tím spolužákem Pavlem to taky nedopadlo nijak růžově. Po té službě ve školní vrátnici zanechal sice na mém krku stopy po vášnivých polibcích, ale odešel dřív, že musí na fotbal a za týden měla velmi podobné fleky jedna holka z desáté bé.

Zaskočení muži

28. srpna 2007 v 14:18
Soudě podle afér našich politiků, opouštějí muži kolem padesátky houfně své stárnoucí ženy, které se tím cítí silně zaskočeny. Skutečnost ale není tak výlučná. Poměrně často potkávám i zaskočené muže. S jedním jsem se nedávno setkala. Na otázku jak se má, odpověděl sklíčeně, že nic moc, protože se s ním rozvádí žena. Pětapadesátiletá. "Doplatíme na to oba i finančně, ale nemůžu nic dělat," říkal a vysvětlil bezvýchodnost své situace: "Když se s tebou někdo chce rozvést proto, že piješ, můžeš s alkoholem přestat. Když se chce rozvést kvůli tvýmu zahejbání, můžeš skončit s vedlovkama, ale co máš dělat, když ti řekne, že tě má až po krk?
Bylo zjevné, že s takovým důvodem si vůbec neví rady, zvlášť, když není pochyb, že jeho žena nemá žádného jiného.
Rozejít se s někým není vůbec jednoduché. Nejen po letech, ale třeba i po několika měsících. Uvědomila jsem si to nad štůčkem dopisů z mládí, které jsem v těchto dnech vytáhla z šuplíku v naději, že půjde o příjemné prázdninové čtení.
Měla jsem pocit, že si schovávám milostné dopisy. Ve skutečnosti byla ale většina z nich vyčítavých. Pisatelé mne žádali, abych nějak ospravedlnila své podivné, nestandardní, ba trapné (rozuměj ne dost láskyplné) chování. Chtěli ode mne argumenty proč se jim vyhýbám a z kontextu se zdá, že já se ve své mladistvé naivitě skutečně nesmyslně snažila je formulovat. Musela jsem přitom vypadat jako blbka, protože mi všechny hravě vyvrátili.
Napadlo mě, proč jsem si ty dopisy vůbec schovávala? A proč si podobné dopisy schovávala, jak jsem před časem zjistila, i moje maminka? Nejspíš pro případ, že bychom nakonec zůstaly na ocet. Abychom měly v ruce důkaz, že o nás byl přecejenom zájem. Nebo abychom mohly jednou říkat - že já jsem si nevzala Pištu Hufnágla!
Přitom ti, které jsme oddaně milovaly, kupodivu moc nepsali. Asi nebylo, nač by si stěžovali. Nebo jsme jejich dopisy pálily, když opouštěli pro změnu oni nás?
Možná bych měla spálit i ty vyčítavé. Ačkoliv - třeba by mohly sloužit jako varování. Pro koho? Pro každého, kdo by chtěl někdy vymáhat odpověď na otázky typu: proč už mě nemáš rád(a), když jsem nic špatného neudělal a ani jsem se nezměnil? A taky pro každého, kdo by to chtěl skutečně vysvětlovat.
Jediná skutečně poctivá odpověď totiž zní: protože už tě mám dost.

Co víc si může ženská přát

28. srpna 2007 v 14:17
Na pozvánce stálo, že půjde o sousedské setkání jako za starých časů. U příležitosti pátého výročí vyplavení Malé Strany. Kdo chce, ať přinese na kamenný dvorek jednoho z kampských pavlačových domů nějaký pamlsek vlastní výroby.
Udělala jsem kuskus s rozinkami a koriandrem a pro jistotu vzala sebou taky jednu skládací židli. Přišlo asi čtyřicet lidí, z nichž někteří ještě pamatovali, když byl v domě vodovodní kohoutek jenom na chodbě a záchod na dvoře. Jako paní Irena, kupodivuu pořád ještě pohledná. Kdysi jich bydlelo v malé přízemní místnosti s miniaturním okýnkem až šest. A to mohli mluvit o štěstí, že ji získali. Potom, co pro tatínka přišla do Libeňského bytu policie, domácí totiž maminku a babičku s dvěma malými dětmi vykázala. V prosinci. Bloudili Prahou podle Vltavy s naloženým dvoukolákem. Na Malé Straně je před půlnocí zastavil strážník a poskytl první pomoc: Děti poslal do Sněmovní ulice k jeptiškám, maminku s babičkou, aspoň na nádraží, ať tam přespí pod střechou. Pak předal případ na magistrát, který rodině v nouzi přidělil tu místnost na Kampě. Vydrželi v ní jedenáct let, než se nastěhovali ve stejném domě do většího.
Spousta Malostraňáků, které paní Irena znala, už umřela. Jako ten malíř pokojů, o němž si povídala s jeho vnukem. "Byl to moc pěknej chlap," pokyvovala uznale. Asi to byla pravda. Říkalo se, že na bílých zástěrách hospodyň se vždycky poznalo, jakou barvu měl na rukou. A že jeho čtyřem dětem, co měl v manželství, se podobalo v okolních ulicích ještě pár jiných.
"Chudák jeho žena," poznamenala jsem. Pamětnice suchého záchoda na dvorku ale nesouhlasila: "Tenkrát se to tak nebralo. Nejdůležitější bylo, aby mužskej zabezpečil rodinu a to tenhle dělal. Jeho žena měla všechno, co potřebovala: Jídlo, bydlení, zdravý děti a navíc muže, kterýho jí jiné dokonce záviděly." Pak maloučko upila z půlitru, co měla už dvě hodiny před sebou, krátce se zamyslela a z perspektivy svých životem nabytých zkušeností shrnula: "Co víc si může ženská přát."
Byl to fakt zajímavý večer. Musíme ho zase někdy, až bude zase teplo, zopakovat.

Konec evakuace

28. srpna 2007 v 14:16


Lidi si o prázdninách většinou libují. Pro mne mají trochu přídech evakuace. Možná to souvisí s velkou vodou a s cizími vojsky. Obojí přišlo o prázdninách. Zatímco před potopou jsem utíkala s igelitkou, do emigrace před okupanty jsem v horkých letních dnech 1968 táhla nejen kufr, ale přes ruku taky zimník. Obojí mne dost svazovalo, když jsem stála v noci na jedné mnichovské křižovatce a tiše záviděla všem, kteří věděli, kam jedou nebo jdou.
Já si původně taky myslela, že vím, kam mířím. Na adrese, z níž mi ještě nedávno psal kamarád, jsem ale našla jen jeho souseda. "He moved..." informoval mě anglicky, neboť jsme se nacházeli na chodbě domu, v němž žili skoro samí Američané. Kam se odstěhoval, nevěděl, ale na moje české zakletí reagoval kupodivu slovensky. Ukázalo se, že žije v Německu od osmačtyřicátého, a jak říkal, po těžkých začátcích se vypracoval: ze slovenského právníka až na skladníka v americké vojenské nemocnici.
Obýval suterénní pokojík bez koupelny, do něhož mě pozval, abych si tam mohla odložit kufry a poslechnout historii jeho života, který, jak tvrdil, poznamenali "ti, co si hráli na partyzány".
Posléze mi nabídl dokonce nocleh. Podivila jsem se, kdeže bych měla spát, když má jen jednu úzkou postel u zdi. Ukázal k té zdi: "Vy tady, já na kraji." To se mi nezdálo a začala jsem sbírat svoje saky paky. "Tak, dobře," ustoupil, "já budu u zdi." Zvedla jsem se a za měsíc jsem přijela s tím zimníkem zase domů. Zjistila jsem totiž, že z výjezdů mám nejradši návraty.
To platí pořád. Proto se, na rozdíl od mnohých jiných, tajně těším, až skončí prázdniny a s nimi každoroční všeobecná evakuace vyhlašovaná vždycky začátkem července. Už totiž můžu domů, aniž by se všichni divili, proč nejsem venku.
Nevím, jestli to tak mají i jinde, ale asi podobně. Nedávno jsem totiž slyšela, jak jedna Japonka žádala pracovnici Pražské informační služby na Staroměstské radnici, aby jí řekla, kde se vlastně nachází. Dívka vzala mapu a ukazovala na střed Prahy. To té ženě ale nestačilo. "Já myslím, jestli byste mi mohla říct, ve kterém jsem městě," pravila. Zřejmě taky jedna evakuovaná...

Doma a přece na ulici

28. srpna 2007 v 14:14
Člověk nemusí být bezdomovec a přesto spí občas na ulici. Nebo má aspoň ten pocit. Většinou v létě, když je horko a v noci nezbývá, než spát s otevřeným oknem. To je slyšet nejen každé písknutí na venčeného psa, ale i každé klapnutí podpadků, natož smích či hádka.
"Pané, zavolejte policii, nebo mě zabije," křičela onehdy žena středního věku na mého muže, který se vyklonil z okna, aby zjistil, co ho to vyburcovalo ze spánku. Než ale nastartoval mobil, tentýž hlas se ozval znova: "Pané, už nikoho nevolejte..."
Minulý týden nás vzbudil klakson. Když zahoukal poprvé, pomysleli jsme si něco o kreténech a pokoušeli se znova usnout. Sotva se to začalo dařit, ozval se pdruhé. Na třetí, poněkud kratší zvukový signál, muž vstal, vzal si přes pyžamo dlouhé kalhoty a vyšel ven zabíjet.
Nebylo ale koho. Žádné z aut v naší slepé ulici nesvítilo a nemělo za volantem řidiče. Jeden sportovní kabriolet se zataženou střechou a německou poznávací značkou se nicméně natřásal. To ledacos vysvětlovalo, ale neomlouvalo. Proč u toho musej budit lidi?
Muž se rozhodl, že počká a zeptá se. Dočkal se poměrně brzy. Jen natřásání ustalo, vjelo do ulice jiné auto, tentokrát s označením obsahujícím slovo "service", z kabrioletu vyskočila rozčepýřená blondýna, přesedla a odfrčela. Zákazník platil zřejmě předem.
Vysvětlování zbylo na polosvlečeném Němci. Držel se logiky: Ve dvousedadlovém sporťáku je málo místa. To musel uznat i manžel. Zvláště když vzal v úvahu, že blondýna byla evidentně dlouhonohá. Do postele se vrátil s pocitem šmíráka, jaký já zakouším v odkládací kabině u gynekologa.
Ne, že by tam bylo vidět do ordinace. Stačí ale, že je slyšet. Člověk pak vyslechne zajímavé dialogy. Například:
"Byla jste někdy na gynekologii?" Ne
"Jste vdaná?" Ne.
"Víte, kdy se má dítě narodit?" Ne.
"Tušíte, kdy bylo počato?" Devátého září
"Kde je otec dítěte?" Mrtev.
"Kdy zemřel?" Desátého září.

Feminismus a trenýrky

28. srpna 2007 v 14:13
Onehdy se mne kdosi ptal, jestli jsem feministka. Přivedlo mne to do rozpaků. Ne snad, že bych se styděla přiznat barvu, ale že jsem nevěděla. Nemám tu otázku vyřešenou.
Začala jsem tedy uvažovat. Říci, že nejsem feministka by znamenalo od feministek se distancovat, což rozhodně nemíním. To hnutí vzniklo jako přirozená reakce na naprosto nesmyslné podceňování žen. Představa, že žena se může uplatnit pouze prostřednictvím svého muže (případně dětí) mi vždycky připadala dost děsivá. Kromě toho si myslím, že nejmíň osmdesátdevět procent problémů našeho světa pochází právě od mužů, přesněji řečeno od testosteronu.
Můžu ale s čistým svědomím říct, že jsem feministka, když žehlím manželovi trenýrky?
Musela jsem se podívat do encyklopedií. O trenýrkách se pod heslem "feminismus" nic nepíše. Jenom o zrovnoprávnění a osvobození. Některé zdroje upozorňují, že významná část feministek chápala muže jako zdroj útlaku. Zejména dřív, hlavně v časech mojí babičky.
Vzpomínala jsem, jestli dědeček babičku utlačoval a musím říct, že můj dojem byl právě opačný. Všichni jsme věděli, že z nich dvou má navrch jednoznačně babička.
Přesto dodržovala určité rituály. Dědeček si například sám nikdy neuvařil ani kafe. To byla totiž práce jeho ženy. Když nebyla v půl páté odpoledne, kdy dědeček kafe pil, doma, chodil nervózně před domem a čekal až přijde a splní svou povinnost.
Ostatně babiččina vrstevnice, hollywoodská star Marlene Dittrichová, která byla ve třicátých letech minulého století zosobněním emancipované ženy v dlouhých kalhotách, se chovala podobně. Přestože svého zákonitého manžela fakticky opustila velmi záhy, nikdy se neodhodlala k rozvodu a pokud byla zrovna s ním, což bývalo tak měsíc, dva v roce, neodvážila se mu v ničem odporovat. Šla dokonce tak daleko, že mu dávala sama od sebe číst nejen všechny dopisy od svých četných milenců, ale i dopisy, které psala těm milencům ona sama. Když se nad tím někdo podivoval, argumentovala: Je to přece můj manžel...
Zajímavé je projít si heslo "feminismus" na internetu. Hodně tam přispívají muži. Jeden z nich tvrdí, že feminismus dneška je umělé pokračování boje za kdysi opomíjená lidská práva.
Na tom, musím uznat, něco může být. Když totiž začnete pátrat, jaká aktuální témata dávají feministky do placu v současné době, není to nic moc. Tvrdí například, že je třeba bojovat proti tak zvanému formování výchovou. Jakože holčičkám by se neměly hned jak začnou chodit, kupovat panenky a klukům autíčka. To je ale pěkná blbost, protože když nedáte chlapečkovi autíčko, vrčí naprázdno, a to dokonce dřív než začne chodit nebo říkat "máma". Ještě jsem nezažila holčičku, která by vrčela naprázdno.
Možná by feministky měly přijít, abych se k nim mohla spontáně přihlásit s něčím opravdu závažným. Třeba s těmi trenýrkami. Já je totiž nežehlím dobrovolně. Jen je vyndám z pračky, a pověsím na šňůru. Jenže když tam visí ještě za týden, rezignuju a zapínám žehličku.

Ach ty sudičky

28. srpna 2007 v 14:12
Přítel František je velmi nešťastný. Opustila ho totiž žena. Nejhorší je, že vůbec nechápe proč. Nezahýbal jí, pil uměřeně, a v bytě zrekonstruoval sám elektriku, na chalupě udělal rozvod vody i topení.
Musím potvrdit, že František je v zásadě k světu chlap. Pohledný, sexy, sportovní, inteligentní, manuálně šikovný, vtipný glosátor, v důležitých věcech charakter, a navíc při penězích.
Však taky jeho žena neodešla kvůli jinému. Vlastně si existenčně dost pohoršila. Přesto ji lze snadno pochopit. Mezi laskavé Františkovy sudičky, se totiž vloudila jedna, které se zdálo těch výhod na pro jednoho zbytečně moc. Tak předpověděla, přesně jako v těch pohádkách, že si jich František nebude umět užít.
A fakt že neumí. Co ho znám, vypadá nespokojeně a taky nedoceněně. Když pracuje, stežuje si, že ostatní nepracují, když nepracuje, závidí těm, ktěří mají co na práci. Když je jiným zima, větrá, když je jim horko, topí. Chodící negace. Žít v její blízkosti dlouhodobě nelze, ledaže by byl člověk masochista.
Lidí, co jsou skoro dokonalí, jenom jim něco málo chybí, případně přebývá, znám vlastně víc. Například jedna kamarádka ze školy. Mimořádně inteligentní osoba. Vždycky samé jedničky, několikero nadání, akademická kariéra. Pod mikroskopem rozpoznávala jednobuněčné organizmy a snad i molekuly, na louce každou rostlinu a každého brouka. Jediné, co nikdy nerozpoznala, byl okamžik, kdy je třeba odejít. Od stolu, z návštěvy, od tématu, od muže. Řeklo by se maličkost, ale úplně jí to zkazilo život.
Nebo takový prezident Klaus. Bezesporu mimořádně kvalitní jedinec. Po stránce intelektuální, vizuální a pravděpodobně i morální. Přesto je zjevné, že také mezi jeho sudičkami byla jedna, které se zdálo, že dobrého nemá být příliš. Těžko hádat, co přesně mohla říct, ale tuším, že to nebylo ani tak o něm samotném, jako spíš o lidech, se kterými bude přicházet do styku. Že budou všichni dost neschopní, hloupí, budou mu klást nemožné otázky a pokud je na to upozorní, objeví se u nich něco jako alergie. Alergie na Václava Klause. A být alergenem není taky nic příjemného. Možná je to nakonec stejné prokletí jako být alergikem.
U sudiček člověk nikdy neví, s čím přijdou. V pohádkách ani v životě, z něhož si podle mne berou pohádky stejně mustr. Akorát že ty vlastnosti, co jsou v životě nakumulované v jednom člověku, rozdělují mezi více postav. Dobří pak hrají proti zlým. Asi kvůli přehlednosti, aby v tom děti, pro něž se pohádky dělají, neměly zmatek.
Jak by se v tom, chudinky měly vyznat, kdybychom kdybychom jim hned zkraje života vyprávěli o někom, kdo byl například statečný, spravedlivý, štědrý, ale venkoncem blb?

Uvolněte se, prosím

28. srpna 2007 v 14:10
Janu Krausovi se snadno řekne - uvolněte se, prosím. Toužím se uvolnit celý život. Jenomže kudy na to? Zkoušela jsem už skoro všechno: hluboké dýchání, alkohol, marihuanový vdoleček, pilulky... Pořád jsem napjatá jako struna od houslí. Brnkat mi na nervy je tudíž víc než snadné. Svede to každý, kdo jde kolem, natož pak ten, kde se mnou pobývá pod jednou střechou.
Teď mi ale svitla naděje. Dostala jsem se k odborné literatuře a pochopila, že nejsem sama, kdo má motor neustále zapnutý. A nejen motor.
Mimo jiné jsem se dočetla, že člověk může dostat deset komplimentů za jediný večer, ale jediná kritická poznámka je všechny zastíní, neboť probudí dlouho potlačované pocity neadekvátnosti. No není to přesné, pane Vieweghu?
Odborníci jsou tu ovšem nejen od toho, aby problémy pojmenovali, ale také od toho, aby nacházeli jejich příčiny a řešení. A oni to skutečně dělají.
Nestuduji knížky psychologů a dalších myslitelů dlouho, ale už jsem pochopila, že za moje úzkosti a pocity nejistoty mohou s největší pravděpodobností rodiče. Jestliže se nedovedu uvolnit, je zřejmé, že v prvních měsících života neuspokojovali moje vrozené potřeby. Přitom vždycky tvrdili, že jo. Dávali mi najíst a udržovali mne v suchu a teple. Přesto jsem údajně řvala víc, než je u miminek běžné.
Dneska už je jasné, proč: měli mě víc chovat! Tedy oni by to byli nejspíš dělali, jenomže tehdejší pediatři chování nedoporučovali. Maminku prý dokonce dětská doktorka důrazně varovala, že když mě bude často chovat, zkřiví mi páteř. Nevím, kde na to přišla, ale faktem je, že namísto hrbu mám neurózu. To proto, dočítám se s mnohaletým zpožděním, že jsem byla ležením v postýlce (s nebesy), případně v kočárku, vystavena kosmické opuštěnosti, s níž jsem se musela vyrovnat potlačením své potřeby, a zároveň s tím i potlačením svého skutečného já.
Ráda bych dostala své skutečné já zpátky aspoň na stará kolena, ale jak?
Mám štěstí. Nedávno jsem našla na jednom stole v redakci volně loženou knížku o léčbě neurózy, v níž je návod. Stačí, když se vrátím na začátek svého života, prožiju si tu bolest neuspokojené potřeby znovu a odvážím se křičet jako dítě: maminkóó, tatínkůů!
Jestli dobře rozumím, nesmí se to ale odfláknout. Výkřik by měl vycházet z nejtemnějšího kouta naší duše a člověk by se neměl ohlížet na sousedy.
Ti mi dělají trochu starosti. Maminka s tatínkem jsou už totiž na pravdě Boží a sousedi by si mohli myslet, že jsem se zbláznila.
Jednou se ale budu muset odhodlat, protože jak jednou začnete o těhle věcech číst, dozvíte se nejen jak s nimi bojovat, ale i co by vám hrozilo, kdybyste nebojovali. V citované knížce (která je opravdu velmi zajímavá), jsem se dozvěděla, že potlačené napětí dělá z lidí narkomany, homosexuály, nebo (překvapivě) taky třeba dravé podnikatele.
To by mi tak ještě scházelo!

Tak si to tolik neberte

28. srpna 2007 v 14:09
Volá Olda, jestli si může půjčit tvoje pneumatiky. Jede na technickou - tlumočila hostitelka svému muži telefonát, který přerušil naše letní sezení na jejich zahradě. "A taky lékárničku a oranžovou vestu..."
Připomnělo mi to sousedku, která si ke mně přišla půjčit vajíčka. "A hrášek bys neměla?" Vyzvídala. Měla jsem:"Co vaříš?" "Vaječnou omeletu s hráškem."
Na mysli mi vytanuly taky staré kabriolety, které vozí teď v létě turisty po Malé Straně. Jak je můžou pustit do města bez katalyzátoru, ptáme se my, zbylí obyvatelé historického centra, přiotrávení výfukovými plyny. Vždyť veteráni, co jenom popojíždějí, místo aby projeli, a každou chvíli stojí se zapnutým motorem, zamořují vzduch daleko víc než kdokoliv jiný.
Před časem jsme si kvůli tomu pozvali do komunitního centra představitele městské policie. Moc jsme se těšili, jak jim to vytmavíme, omezencům.
Byli jsme ale zklamaní. Přišlli dva nesporně inteligentní, komunikativní a příjemní gentlemani, kteří s námi navíc ve všem souhlasili. Ani oni nechápou, jak můžou ty staré šunky projít technickou kontrolou. Jenže ji fakt mají.
S něčím podobným jsem se nesetkala zdaleka poprvé. Svého času jsem navštívila ředitele katastrálního úřadu, abych se ho zeptala, jak je možné, že slušným lidem zapíší převod majetku až za půl roku a spekulantům s nemovitostmi za tři dny. Očekávala jsem, že bude chtít vědět jméno svého podřízeného, jenž se zapsání v podezřele zkrácené lhůtě dopustil. Počítala jsem i s eventualitou, že se ohradí a rozčílí na mne. Nabídl mi však židli, povzdychl a pravil důverně: "Řeknu vám, to jsem tedy dostal trafiku!" A začal se mi svěřovat, jaké to má těžké, korupci tuší, ale ne a ne ji dokázat, asi se na to co nejdřív vykašle a půjde do penze. Nakonec jsem se přistihla, že ho utěšuju, aby si to tolik nebral.
Podobně jsme dopadli s těmi pracovníky městské policie. Představte si, že jim každý den alespoň čtvrtina strážníků chybí. Jsou na neschopence, na dovolené, na pravidelných střelbách nebo povinných školeních.
Napadlo nás pozvat taky někoho, kdo je přímo přes ty technické kontroly, Ale nikdo se k tomu nehlásí. Naštěstí. Aspoň nemusím utěšovat nikoho dalšího.

Čtyřicet klinických studií

28. srpna 2007 v 14:07
S věkem se člověk naučí vážit si zdraví a namísto módních doplňků začne nakupovat doplňky potravinové. Není to levné. Jenom taková dvojnásobná síla pro vaše klouby přijde na pět stovek. A to nemluvím o vitamínech a antioxydantech, bez nichž, jak mi vyhrožují, do roka zcvrknu a přestanu si pamatovat vlastní adresu.
Nejhorší je tichý zabiják cholesterol. Mám ho vyšší než se patří. Proto mne zaujalo, když jsem na jedné "pro bio" pomazánce nalezla výrazný nápis [GARANTUJEME. A hned pod tím: SNÍŽENÍ CHOLESTEROLU NEBO VRÁCENÍ PENĚZ DO 3 TÝDNů!"
Zázrak měly zprostředkovat rostlinné steroly ve výrobku obsažené. S těmi jsem do té doby neučinila nejlepší zkušenost. Už jednou mi v jakémsi kosmetickém přípravku za pět stovek měly zajistit omlazení. Výsledek odpovídal patnácti, nanejvýš sedmnácti korunám. I s DPH.
Jenomže pomazánka se nespokojila se slibem. Výrobce vyzýval, ať si dá spotřebitel dvakrát v rozmezí tří týdnů změřit cholesterol, a v případě, že jeho hodnota neklesne, garantoval vrácení peněz. Kromě toho připojil varování, aby se pomazánky nemazalo příliš. V jednom dni nanejvýš na tři, čtyři krajíčky. Rozumněla jsem tomu tak, že po pátém krajíci by člověku mohl zmizet cholesterol úplně, což mne vyděsilo, ale i přesvědčilo. Mazala jsem podle návodu. Nikoliv tři týdny, ale tři měsíce. To už stála krabička o poznání víc než původně.
Žel, nárůst zaznamenal i můj cholesterol. Mírný, ale přece. Peníze zpět! Chtělo se mi křičet. Jenomže na to jsem nesplnila striktní podmínky pouze třítýdenního odstupu měření. Ve skutečnosti mi šlo ani ne tak o peníze, jako spíš o tak zvanou zpětnou vazbu. Ať mi to někdo vysvětlí! Třeba dělám nějakou chybu. Mažu na špatnou stranu krajíce, nebo používám nevhodný nůž. Napsala jsem výrobci cholesterolového zázraku.
Odpověděl. Oznámil mi, že podle více než čtyřiceti klinických studií rostlinné steroly, o které je jejich výrobek obohacen, snižují hladinu cholesterolu. A naznačili, že pokud ji nesnížily i mně, mám se nad sebou zamyslet: Nepřestala jsem sportovat, nezačala brát antikoncepci nebo se nevhodně stravovat? Ať se propadnu, nic z toho! Ale to už jsem jim radši nenapsala. Zpochybnit čtyřicet klinických studií je závažná věc a velká zodpovědnost. Představuju si, co peněz a práce by to stálo, kdyby ty studie všechny zahodili a začali kvůli mně znovu. To si nemůžu vzít na svědomí.

Na spiknutí jsou pilulky

28. srpna 2007 v 14:06
Potkali jsme se po letech. Jak se máš? Na jeho obličeji se objevil výraz znechucení a rezignace.
Začal věcně. Že by potřeboval na chalupě novou střechu. Teprve dál se ukázalo, že na tu chalupu nejezdí, protože ho to tam mezi těma zbohatlíkama, co si nakoupili baráky v sousedství, už vůbec netěší.
Taky ho zlobí auto. Dávat je do servisu ale rozhodně nemíní. Nejspíš by mu ještě ukradli součástky. Krade totiž každý.
Kromě toho nemá moc peněz, což je zase důsledek faktu, že jsou všude samý bolševici, kteří si dávají kšefty jen mezi sebou.
Špitla jsem, jestli by tedy nebylo lepší chalupu prodat, než se rozpadne úplně. To ho zaskočilo: "-A kam bych asi jezdil?"
Nevím, kdy se mu to stalo. Všichni jsou proti němu. Vláda, úřady, nadřízení, podřízení, řidiči, chodci, domácí, nájemníci, hasiči i komeníci.
Musí to být nějaké spiknutí, které se ke mně nedoneslo. Přitom zkušenosti s tím má víc lidí, Dokonce se mi zdá, že jich pořád přibývá.
Popravdě řečeno, i já měla jeden čas tak trochu pocit, že se svět ubírá špatným směrem. ale šla jsem s tím k doktorovi a ten mi dal pilulky.
Když si zobnete po tabletce každý den, lidem kolem vás se začne zlepšovat charakter. Fakturant, který vám naúčtoval DPH dvakrát, se určitě jenom spletl, soused, který nepozdravil, byl nejspíš jen zamyšlený a prodavačka, která vám přibalila kus zelené šunky, musí přece to starší zboží taky někde udat, aby podnik nezkrachoval a její děti měly co jíst.
Cítím se fakt líp. Jenom moje okolí občas navrhuje, jestli bych neměla dávky snížit c celé na půl tabletky. To když začnu omlouvat politika, anebo dokonce sexuálního devianta.
Málokdo se mnou souhlasí, že je to nejspíš chudák. Asi proto, že lidi většinou žádného devianta neznají osobně. Já jednoho znala, a byl to moc hodný kluk. Akorát si občas vyšel před základní školu a dával tam klukům bombóny. Nikomu při tom nic neudělal, jen některé děti hladil. Dostal tři roky a po půlroce se v kriminále oběsil.
Někdy mě napadá, jestli berou pilulky taky soudci. Nejspíš to budou mít zakázané, protože by se taky mohlo stát, že by hned tak někoho neodsoudili.

Když do země, tak ode mě

28. srpna 2007 v 14:04
Jedna americká socioložka přišla prý na jakýsi odborný kongres ve Vídni s názorem, že když člověk oslaví osmdesátku, měl by uvést do pořádku své věci, uspořádat večeři, rozloučit se s blízkými a zabalit to sám.
No, něco na tom je. Jenom nevím, jak by to mělo vypadat prakticky. Pozvat příbuzenstvo do restaurace? Nebo uvařit jim sama? Myslím, že lepší by bylo to druhé. Je to takové osobnější a taky levnější, což se hodí, když si uvědomíte, jaké výlohy budou s pohřbem. Na druhou stranu závažnost chvíle může být devalvována, když budete chodit jako potencionální nebožtík s mísami a ptát se - knedlíček nebo rýži?
Taky bude třeba vyřešit otázku co vařit a co s nádobím. Musím ho mýt ještě já, nebo by se to dalo nechat už pozůstalým? Míním se totiž trochu opít. Eutanázie má sice pár stinných stránek, ale taky jednu nespornou výhodu. Druhý den vás nebude bolet hlava i kdybyste přebrali.
Podle mého by bylo ale lepší, kdyby o ní kandidát neprováděl sám. Aby se nemusel potýkat s pudem sebezáchovy. Nejlepší by bylo, kdyby věc vzali do rukou odborníci. Jenže kde je vzít? Těžko říct. Přitom lidí na zachraňování je dost. Jedna americká lékařka mi před časem vyprávěla, že v amerických nemocnicích se už dneska vlastně nedá umřít, protože vás vždycky na něco napojí a zase vzkřísí. Ona sama vkládá určitou naději do kolegiality. Rozumím tomu tak, že doufá v něco jako smrt ze známosti čili z protekce. No napadlo by vás, že budete potřebovat protekci i v takové záležitosti?Sehnat ji není přitom vůbec snadné. Nelze ovšem vyloučit, že časem nebude protekce potřeba. Podnikavci přece vždycky nakonec přijdou na to, jak vyhovět poptávce, pokud se objeví. Možná začnou vznikat firmy, které si tyhle věci vezmou na starost. Otázka je, koho budou najímat jako personál. Byla bych rozhodně spíš pro zdravotníky než pro nájemné vrahy. i když na první pohled by se právě jejich specializace nezdála od věci.
Předpokládám, že napřed půjde o malé nenápadné podniky, které se vzájemnou konkurencí a následnou fúzí dopracují k prvotřídním, ale i levným službám.
Trošku potíž bude asi s reklamou. Slogany typu "dva za jednu cenu" není nejvhodnější.. Možná něco ve stylu "Mattoni už není", ale i s tím by se muselo opatrně.
Na obrazovky a na bilboardy se se reklama na umírání moc nehodí. Někteří to ale řeší jinak. Jako ten hrobník, co se pohybuje po hřbitově v tričku s nápisem "když do země, tak ode mně".

Už teď jsou nás miliony

28. srpna 2007 v 14:00
Hlas v telefonu zněl profesionálně sladce jako znějí hlasy asistentek v reklamních agenturách nebo vyhlašovatelek slev v obchodních domech."Tady je agentura Media (cosi) Zlaté stránky. Mohli bychom vás požádat o pár minut vašeho času?"
Většinou v takových případech říkám, že ne, protože málokdy nespěchám. Tentokrát byla ale situace jiná. Měla jsem zavázanou nohu a nemohla nic moc dělat. Dokonce jsem se těšila, že si otázkami trochu zpestřím podvečer. Byly ale jen dvě.
První: "Spolurozhodujete o nákupech ve vaší rodině?"
"Ano"
Druhá: "Můžete říct, kolik je vám let?"
"Šedesát."
Copak asi přijde teď? říkala jsem si. Je to průzkum trhu, budou chtít jenom vědět co zákazník žádá, anebo rovnou cosi konkrétního prodat?
Na další otázku po vyřčení čísla šedesát ale nedošlo.:
"V tom případě vás nebudeme zdržovat." Cvak.
"Jak nebudete?" slyším se říkat. "Já mám na vás zrovna dneska čas."
Bylo ale pozdě. Zavěsila, aniž se dozvěděla, že o rodinných nákupech nejen spolurozhoduji, ale většinu z nich, žel, dokonce financuji.
Zvláštní, jak vás takové odmítnutí vyvede z míry. Až dosud jsem se podobnými akcemi po telefonu či na ulicích cítila obtěžovaná. A pokud jsem se obětovala, tak jen proto, že, mi bylo dotazovatele nebo dotazovatelky líto. Třeba nemá jinou práci a platí ji jenom podle počtu ulovených. Třeba potřebuje na činži...
Teď se situace obrátila. Oni npřestali lovit mě a já měla nutkání lovit je. Cítila jsem se nespravedlivě diskvalifikovaná. A taky zvědavá. Znát číslo volajícího, pravděpodobně bych zavolala zpátky a doprošovala se. Copak asi prodávají, že to není pro našince?
Napadly mě jenom skateboardy a kolečkové brusle inline. Začala jsem dokonce uvažovat, jestli si takové brusle na stará kolena taky nedopřát.
Možná právě o to šlo. Jiné vysvětlení mě totiž nenapadá. Možnost, že by nějakého reklamního agenta nebo obchodníka nezajímala věková skupina, která představuje víc než pětinu obyvatel země, považuji za vyloučené. Vždyť je nás už přes dva milióny. A pořád přibýváme.

Bez tréningu to nepůjde

28. srpna 2007 v 13:57 | Radka Kvačková
Jsou lidi, kteří o prázdninách odpočívají, a jsou jiní, co využívají volných dnů k tomu, aby se něčemu novému naučili. Nechci se chlubit, ale patřím k těm druhým. Letos jsem se rozhodla naučit odpočívat. Budu to totiž potřebovat. Během několika let mne čeká tak zvaný "zasloužený odpočinek".
Někteří se něj těší. Mně je jasné, že pro někoho, kdo netrénoval, nebude vůbec žádná legrace vyplnit den bez povinností.
Už jsem si to párkrát zkusila, zatím nanečisto. Měřím třeba, na jak dlouho se mi podaří protáhnout snídani. Jsem na čtyřiceti minutách, ovšem s novinami. Možná se mi časem podaří dotáhnout to na hodinu, ale na víc asi už ne.
To je problém. Protože i tak budu mít v jedenáct odcvičenou svou desetiminutovku, uvařený oběd, poklizeno z nejhoršího a musím řešit otázku co dál?
Většinou bývám bazradná, jako babička Filipína, která, když k nám přijela, pořád žadonila, ať jí dáme něco na práci. Po jejím odjezdu jsme měli plnou kredenc nasušených domácích nudlí a maminku bolela z toho stálého vymýšlení dalších a dalších činností ještě několik dní hlava.
Některým lidem jde přitom odpočívání docela dobře. Třeba mému muži. Ten už je v penzi nějakou dobu a tak má přede mnou náskuk. Před polednem bývá ještě v pyžamu a z novin mu zbývá přečíst aspoň polovina. Prý proto, že čte pořádně.
Nutno ale říct, že i on se musel učit. Ještě půl roku poté, co přestal docházet do úřadu, měl tendenci pořád něco opravovat.
Naštěstí nás před tím vyplavila ta velká potopa, takže bylo co. Dokončil nedodělky po řemeslnících, vytmelil všechny škvíry v domě, natřel vrata na světlejší odstín, další vrstvu dopřál i fasádě. Potom už jsem se bála odejít, aby na ni nepřidělal třeba červené puntíčky. Proto jsem mu navrhla, aby začal psát paměti.
To byl dobrý nápad, protože ho zaměstnal na celou zimu a potomkům zajistil do budoucna zajímavé čtení. Možná by mělo být povinné napsat na penzi (za penzi?), co si pamatujeme.
Ani takové sepisování nevydrží ovšem člověku na léta. Jediný účinný způsob, jak se připravit na důchod, je proto zřejmý: naučit se lenošit. A pokud k tomu chybí nadání, musí nastoupit píle. Minulý týden jsem začala se zpomalováním chůze. Už jsem na pěti kilometrech v hodině a když budu ještě chvíli snažit, do konce prázdnin se možná dostanu pod čtyři. Zároveň začínám pilovat civění. Napřed na televizi, později i do prázdna.