Zas máš pravdu

3. dubna 2007 v 14:24
Zas máš pravdu
Každý máme něco, co činí život ještě složitějším, než už stejně je. Někdo fóbie nebo deprese, jiný třeba astma... Já mám pravdu.
Už si přesně nevzpomínám, kdy se objevily první příznaky. Nebyly totiž nápadné. Zpočátku vypadaly jen jako zdravá skepse. Třeba jsem prorokovala: Tohle nedopadne dobře. A nedopadlo. Nebo: Na to nemáš. A neměl.
Lecos se dalo vysvětlit taky přibývající zkušeností. Když se dvanáctiletá dcera svého času rozhodla přihlásit na čtrnáctidenní putovní tábor pořádaný ostřílenými trampy, vyjádřila jsem obavu, že do tří dnů bude volat o pomoc. Při pohledu na její dětskou postavu kymácející se pod desetikilovým se stanem, spacákem a poskakujícím ešusem, jsem byla v pokušení změnit dobu výdrže dokonce na jeden jediný den. Neudělala jsem to a telefon se ozval skutečně až den třetí: Můžete pro mně přijet? Rozedřené nohy, štípance velikosti ředkviček. "Jak jsi to mohla vědět tak dopředu?" ptala se naše městská holčička, když jsme ji někde na Vysočině nakládali do auta.
Podobnou otázku jsem vyslechla mnohokrát: Jak jsi mohla vědět, že mi ty peníze nevrátí... že přijde pozdě... že se na té motorce vybourám...?
Nezabývala bych se tím, kdybych občas nemusela zalhat. Každý se někdy potřebuje vymluvit. Například když se mu nechce jít na večírek, který hrozí nudou. I já používala ten trik s bolestí hlavy. Nebo obrat "něco na mě leze". Ale jen do té doby, kdy už jsem nemohla dál přehlížet, že mne pak opravdu začne bolet hlava a sužovat chřipka.
Nepomohla jsem si ani s obměnou: "Víš, přišla bych ráda, ale čekáme příbuzný." Nečekali jsme, ale fakt, že přijeli, a my spali na madraci na zemi. Vždycky.
Připomíná to virus v softwaru. A nejspíš to i bude. I když jsem si dlouho namlouvala, že jde jen o logický projev zrání a stárnutí, podmíněný možná trochu geneticky, v mém případě po tatínkovi.
Ten měl taky skoro vždycky pravdu. Když jsem přivedla domů nějakého kluka (chlapa), stačilo, aby si na něj podíval a hned věděl: To bude hoštapler. Nebo naopak: Ten to v životě někam dotáhne.
Vyplnilo se do puntíku. Dokonce i v případě chytrého, sympatického a velmi charizmatického inženýra, o kterém otec tvrdil, že drží divně ruce a bude nejspíš schizofrenik. Nemoc se projevila až po letech.
Potíž bývala, že hoštapler i schizofrenik se mi jevili výrazně přitažlivější, než ten, co to někam dotáhne.
Právě u otce se ale ukázalo, jak může být pravda nebezpečná, když je jí větší než malé množství. Docela dobře si pamatuju, že jsme se mu všichni začali vyhýbat. Ke všemu se mu ty pravdy k stáru trochu vymkly z rukou. Jak je tak vršil na sebe, výsledkem nebyla proti očekávání pyramidální pravda, ale blud.
Dlouho jsem nechápala, jak se to mohlo jinak brilantnímu pozorovateli a logikovi stát, a snažila se nalézt bod, kde se na té v podstatě správné cestě stala chyba (úkrok špatným směrem).
Myslím, že už vím. Ve skutečnosti nešlo o chybu, ale jen a jen o množství (kvantitu, která se mění v kvalitu, jak by řekl filozof).
Možná by se mohlo mluvit o přefouknutí. Jako u pouťového balónku. Když budete foukat málo, bude balónek malý, když víc, bude to velký balón s ambicí vysokého vzletu, když ještě víc, zůstane vám v ruce potrhaný cár gumy.
Nefoukám náhodou taky trochu víc, než je únosné? A jak to poznám? Popravdě řečeno, už teď pozoruji, že moje dospělé děti se mnou raději hovoří o problémech druhých a světa než o svých. Jakoby se bály, že se o sobě dozvědí víc, než by si přály. A pokud někdy poznamenají "zas máš pravdu" zní to spíše znechuceně než jako ocenění.
Chápu. Nejvyšší čas přestat přifukovat. Ale jak, když člověk fouká i obyčejným dýcháním! Ve skutečnosti se dost snažím. Z toho, co mne napadá, vyslovuji jen polovinu a směřuji ke třetině.
Občas taky pronesu (proti svému přesvědčení) něco optimistického a tím pádem málo pravděpodobného, aby bylo jasné, že nemám patent na rozum. Ale co myslíte? Ono to na potvoru vyjde!
Zásadně neklamu. Ani když se potřebuju vymluvit, neříkám, že mě něco bolí, že musím hlídat nemocné dítě, že čekám návštěvu, nebo že nemám peníze. Aby se to nenaplnilo.
Víc dělat nemůžu. Jedině snad zajít k psychiatrovi. Jenže: co bych mu řekla? Že mám pravdu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 banter banter | Web | 6. dubna 2007 v 9:50 | Reagovat

Možná byste mohla blog z itchýně přejmenovat na Sibila :-) Ne, vážně, řekl bych že je to věkem, který přináší moudrost a zkušenost.

2 Mahatmamájá Mahatmamájá | E-mail | Web | 17. dubna 2007 v 21:30 | Reagovat

To Banter: Nebo třeba Nestor,ty dobráku:D

To mother-in-law(tchýně):

  Za prvé:Tak nevím, jestli to není spíš prokletí rodu...

  Za druhé:Na počátku bylo slovo a to slovo bylo od Martiny-mé dobré kamarádky. Po nátlaku jsem si našla chvíli a z pochybných sfér svého nevědomí jsem se snesla na dráhu informačního centra a tak jsem se já-takový neználek, analfabet a zatracenec, který nic neví, neumí a bloudí, ocitla uprostřed fejetonového sadu.Přátelé mi říkají Ironie...pokud zrovna někdo nekřičí Apage Satanas házeje po mě -sakra- ňáké sakrální přeměty:)Proto se mi tu líbí a budu se zde občas procházet a čerpat energii, snad ne moc, aby Vám tu zase příliš neubyla a někteří ji nepostrádali. Ale já jsem ostatně děsný sobec a nestydím se za to:)Už se mě nezbavíte..."Chachá,"zasmála se a utekla do lesa...

3 Alfik Alfik | E-mail | Web | 6. března 2012 v 14:06 | Reagovat

Dobrej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama