Leden 2007

Mrcha testosteron

30. ledna 2007 v 12:39
Mrcha testosteron
Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco ženy stárnutím často moudří, muži žlučovatí. Ostatně i v pohádkách vystupují spíš moudré a chápající babičky než dědečkové.
Jeden psychiatr mi vysvětlil, že je za tím fertilita neboli plodnost. Ženy ji věkem pozbývají, takže začínají být smířlivější, muži ji úplně neztratí nikdy. Na chápání druhých nemají pomyšlení, protože si musejí pořád bránit teritorium a vyhánět z něj jiné samce.
Někteří se pak vymezují (pro jistotu) nejen proti konkurentům v lásce, ale vůči všem a všemu. Občas se pak stane, že jim v teritoriu nezůstanou ani ty samičky - chudákům osamnělým.
Může za to testosteron. Ne, že bych proti němu něco zásadního měla. Ve skutečnosti mi už dávno učaroval. Přesněji řečeno, vždycky se mi líbili spíš chlapi, co tímto hormonem překypovali než ti, jimž se ho jakoby nedostávalo. Hluboký hlas, široká hruď (nejlépe ochlupená) a razantní výroky přitahují opačné pohlaví spolehlivě.
Potíž je zřejmě jen v kvantitě. Testosteronem příroda nešetří a tak se ho většinou uvolňuje víc než se dá spotřebovat na rozumné účely jako je plození dětí nebo stěhování nábytku. Co s ním potom?
V dávných dobách byla otázka vyřešena lovem. Takový chlap šel lovit a než uhnal kance, přemohl jelena nebo utekl před medvědem, klesl testosteron ke dnu a udělal tak místo pro další příděl. Nepřetékal.
Dneska některým přetéká, což je trochu potíž, protože maso se prodává balené a medvědů ubylo. Zbývá jediná možnost, jak využít hormon mužství, a to je boj s nepřítelem. Jenže nepřátel se taky vždycky nedostává, a tak se projevuje potřeba průběžně je vytvářet.
Nepřítelem může být skoro každý: fanoušek jiného fotbalového klubu nebo jiné politické strany, ten, kdo si postavil auto na místo, kde obyčejně stává to vaše, či podřízený, který vás obešel a jednal rovnou s vaším nadřízeným. Dále ovšem každý muž, který není vaší partnerce vysloveně protivný.
Přitom nemusí jít jen o nepřítele mužského rodu. Nepřítelem může být i tchýně, švagrová a někdy i vlastní potomek, s nímž je třeba dělit se o přízeň a kapacitu ženy - matky.
Vymezování se může dále projevovat celkem neškodným kverulantstvím (zase jste mi dali do bramboračky míň hub než tomu přede mnou), ale i nebezpečným poměřováním kompetence: Píchnu pacientovi Heparin, schválně, jestli doktor, co si myslí, že je chytřejší než já, pozná, nač umřel.
Někteří dokonce střílejí. Například učitele a spolužáky ve škole, hosty v restauraci, nebo jen tak lidi na ulici. Píše se o nich každou chvíli a ať hledám jak hledám, ne a ne najít mezi střelci ženskou.
Vlastně jsou to chudáci. Ne, že by ženské hormony nedovedly člověka taky svést z cesty, ale aby se kvůli nim střílelo anebo dokonce dlouhodobě válčilo...?
Přitom testosteronu ve světě přibývá. Hlavně v Číně, kde chtějí všichni chlapečky a když ultrazvuk ukáže, že je v břiše holčička, tak jdou na interupci.
To může být ještě větší malér než přibývání skleníkových plynů. Akorát že se o tom tolik nemluví, přesněji řečeno, nemluví se o tom vůbec.
Ovšem mělo by. Protože takový skleníkový plyn může sice rozpustit ledovce, způsobit sucha, povodně a možná dokonce obrátit Golfský proud, což by určitě nebyla žádná legrace, ale co do nebezpečnosti se nemůže s testorenom rovnat. Testosteron je větší mrcha.
Řekla bych, že je nejvyšší čas svolat kvůli němu taky nějakou světovou konferenci, stanovit limity emisí a vymyslet způsob sankcionování pro země, které je překročí.
Jen se trošku bojím, aby se s ním nechytračilo jako s těmi skleníkovými plyny. Jak znám politiky, určitě na začátku nadsadí, aby mohli později jakobynevyčerpané emise ještě prodávat. Třeba do té Číny.

Jak oslovit ženu

8. ledna 2007 v 14:22 | Radka Kvačková
Jak oslovit ženu
Čeština je bohatý a barvitý jazyk. Jedno ale nezvládá: oslovení. Přesněji řečeno, oslovení žen. Došlo mi to už v dětském věku, když jsem se zúčastnila vyhlídkového letu nad českými hrady a zámky, pořádaného, tuším, Sběrnými surovinami pro nejlepší sběrače starého papíru. Bylo to velmi vzrušující dostat se tehdy do vzduchu. Fascinující byla i elegantní, laskavá a dobrým parfémem provoněná letuška, která chodila mezi sedadly na vysokých podpadcích a ladnými pohyby rukou upozorňovala na Karlštejn, Křivoklát a Hlubokou pod námi.
Pilot ale zřejmě tak laskavý nebyl. Nejspíš neměl rád snaživé sběrače, kteří kazili normu ostatním, protože letadlo se houpalo jako jako bárka na rozbouřeném moři. My děti bledly a bledly a bylo zřejmé, že namísto informace o hradu, který právě přelétáváme, bychom potřebovaly spíš informaci o tom, jak je letadlo vybavené pro případ silné nevolnosti.
Pamatuju si, že jsem se chtěla té letušky zeptat, ale nevěděla jsem jak ji oslovit. "Slečna" nepadala v úvahu, protože na gestikulující ruce s rudými nehty se blyštěl tlustý snubní prsten, "soudružka" se mi zdála vzhledem k těm červeným nehtům a vysokým podpadkům zcela nevhodná a nic jiného mne ne a ne napadnout.
Nakonec to prolomil kluk sedící na sedadle přede mnou. Poté, co vydal dávivý zvuk, přivolal vonnou letušku naléhavým a téměř plačtivým: pani, já jsem se poblil.
Vybavuju si, jak se mi to zdálo nepatřičné. Ne kvůli tomu slovesu. Neseděl mi způsob oslovení. Jistě k tomu přispělo krátké, a přesto protažené, do široka otevřené telecí í, co zní spíš jako e - paněěě!
Problém je, že to tak vyslovují skoro všichni. Jakoby chyba byla ve slově samotném. Bez doplňku nezní a působí bezradně. Možná to bude pravý důvod, proč se v našich krajích ujaly milostpaní a mladépaní a paninky.
Každý si prostě pomáhá jak umí. Madam je přijatelné, dámo příšerné. Občas si představuju, co udělám, až ještě trochu sejdu, dobelhám se k doktorovi, a on se mně zeptá: tak co vás trápí, babi?
Myslím, že nejlepší bude, když odpovím něco jako: Klouby, panáčku. A když se mu to nebude líbit, navrhnu mu holoubka: To mazání už nezabírá, holoubku.
Mojí mamince řekla "babi", nemocniční sestra až na smrtelné posteli. Maminka v té době prakticky už nekomunikovala. Po tomhle oslovení ale jakoby zázrakem promluvila. "Jmenuji se Horelová, sestřičko," opravila ošetřovatelku se směsí dotčení a prosby. Pravděpodobně to byla její poslední slova.
Přitom ta sestra to nemyslela zle. Nevěděla, že maminka umí latinsky, šila u Svátkový a oslovení "babi", považuje za ztrátu identity. Potřebovala s ní navázat kontakt, jména si při tom množství pacientů nepamatovala, a na jiné řešení nepřišla.
Konečně, v pohádkách a knížkách Boženy Němcové se oslovení "babičko" považuje za vlídné. Patří ovšem výhradně prosté ženě. Kněžně Zaháňské by tak největší česká spisovatelka neřekla ani kdyby bylo urozené paní pětadevadesát.
Domyšleno platí, že co není vhodné pro kněžnu, není vhodné pro nikoho. Tím spíš, když se nemůže bránit.
Myslím, že je na čase, aby se v Ústavu pro jazyk český nad problémem zamysleli. Když se mohou psát celé diplomové a dizertační práce například o středníku nebo o spojce "i", proč by se nedalo podrobit vědeckému zkoumání oslovení "paní"? Ať někdo vysvětlí, proč obstojí tak nanejvýš na jevišti, ale v běžném životě selhává. A dalo by se s tím něco dělat?
V tomhle ohledu moc optimistická nejsem. Ačkoliv, když tak slyším, jak kreativně se k jazyku staví mladá generace, ztracené to není. Možná by stačilo zadat v jednom z těch celostátních testů, které mají měřit nejen vědomosti, ale i tvořivost mládeže, měla zadat úloha: Sedíte v restauraci a chcete přivolat čtyřicetiletou servírku. Jaké oslovení použijete?
Oni už na něco přijdou.