To mám za všechno

28. listopadu 2006 v 13:42
To mám za všechno
To mám za všechno - říkával náš tatínek nejméně jednou, posléze až pětkrát týdně.
Myslel tím nedostatek vděku, který se podle jeho názoru projevoval s dospíváním nás dětí stále zřetelněji.
Někdy taky používal množné číslo" To máme za všechno, maminko, vzdechl, když jsme, já nebo bratr, domů přinesli čtyřku. nebo když jsem se ve svém mini pokojíčku zavřela (nikoliv zamkla) s někým, kdo se otci z nějakého (většinou rozumného) důvodu nelíbil.
S odstupem mám pocit, že šlo o ústřední téma jeho života: Jsou mi ty děti dost vděčné, za všechno, co jsem pro ně udělal?
Nikdy mi nebylo úplně jasné, co "všechno" měl na mysli. Fakt, že nám zajistil jídlo a oblečení, že se s námi učil matematiku, vzal nás na dovolenou do Tater a v sobotu kupoval hořkou čokoládu? Nebo do toho počítal taky zplození?
Tahle věc mne zaměstnávala zejména poté, co jsem sama přivedla na svět vlastní děti. První, co mne napadlo, byla otázka, jestli mi za to budou jednou vděčné. nebo spíš naopak. Může být někdo vděčný za něco, o co vlastně nežádal? Vrtalo mi hlavou. Co když se mu na světě nebude líbit? Bude to moje zodpovědnost?
Popravdě řečeno, na moc velkou vděčnost to nevypadalo už od samého začátku. Jak vám takové dítě poprvé přinesou, už brečí. A vydrží mu to s přestávkami měsíce, ba léta, Ne, že by se mezitím sem tam neradovalo, ale projevy spokojenosti dvakrát nehýří.
Časem jsem došla k názoru, že bych se měla svým dětem za zplození možná spíš omluvit a přemýšlet o kompenzaci.
Přitom by mi trocha uznání, přišla docela vhod. Jenomže s vděčností je potíž. Poptávka převyšuje nabídku. I ten náš otec si vyhrazoval pouze roli příjemce. Pomyšlení, že by měl za něco vděčit on sám, mu nebyla vůbec milá, ani když šlo o maličkosti.
Pamatuju si, že jednou mu došly jeho nezbytné partyzánky aniž si stačil koupit nové, takže nakonec sáhl do nabízené krabičky amerik, které si ke mně pod záminkou doručení jakýchsi studijních materiálů přišel vykouřit jeden starší kamarád. Byl z toho ale nesvůj a když si v kuchyni vypočítal cenu té ciziokrajné cigarety, zaklepal na dveře mého pokoje s mincí v ruce. Výsledkem byla groteska na téma - nevezmu si to - ale vezmeš. Mám dokonce dojem, že tatínek toho chudáka s tou mincí tenkrát tak trochu honil po bytě.
Způsobů, jak se zbavit obtěžujícího pocitu, že někomu za něco vděčím, je ovšem víc. Například reklamace. Když upeču svému muži k narozeninám dort, nikdy se nezapomene zeptat proč je tak malý. Když se uvolím ostříhat mu na jeho vlastní žádost vlasy,vykřikuje, že příště půjde radši k holiči.
Virtuózních výsledků v této disciplíně však dosahuje zeť Charles. Musím připustit, že dělá lidem moc rád laskavosti a ještě raději kupuje nápadité a často dokonce drahé dárky. Když ale uděláte laskavost vy jemu, téměř vždy objeví závažné nedostatky.
Dovedu si představit, že by mi v případě krajní nouze věnoval třeba i vlastní ledvinu. Pokud bych ji ale věnovala já jemu, bezpochyby by mne pokáral, že byla použitá. Nebo scvrklá.
Užitečné know how. Znát ho dřív, mohla jsem si ušetřit výčitky svědomí, že svým rodičům neprojevuji dostatečnou vděčnost.
Kdysi mne skutečně přepadaly. Až do doby, kdy jsem si všimla, že moji potomci neprojevují dostatečnou vděčnost mně. Pak mi došlo, že tenhle dluh se nesplácí věřiteli, protože je z podstaty putovní.
Proto se taky těžko pozná, jestli už je vyrovnaný. Když děti dorostly, domnívala, že jo. Ale vnoučata se tváří, že dlužím taky jim. Dvouletý Teodor mě dokonce včera kopnul do holeně, protože jsem si celé dvě minuty povídala s někým jiným než s ním.
To mám za všechno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 absurdian absurdian | E-mail | 26. ledna 2007 v 4:25 | Reagovat

Použitá ledvina :))

Super!

2 Eva Eva | E-mail | 5. dubna 2007 v 17:41 | Reagovat

soukromý dotaz:

Nejste,prosím, dcera pí Milady Křivské?Budu ráda,pokud mi v kladném případě dáte vědět na mou E-mailovou adresu. Vaše články jsem několik let celkem pravidelně čítala v příloze Lidových novin. Nebyly vůbec špatné (tedy byly dost dobré) a s Vašimi názory jsem se často ztotožnila. Dnes jsem náhodně objevila archív Vašich textů zde, tak si je s potěšením přečtu. Zdravím Vás a přeju kromě zdraví hodně radosti z práce. EG

3 Hana Hana | E-mail | 11. května 2007 v 7:23 | Reagovat

Našla jsem tyhle články docela náhodou. Ach, něco tak vlídného a moudrého jsem už dlouho potřebovala. Jsem matka plnoletých dětí (snad jsou už i trochu dospělé), tak je to pro mě aktuální. A ten nadhled je k nezaplacení.

4 marcela marcela | E-mail | 2. dubna 2008 v 15:20 | Reagovat

...jako bych slyšela moji maminku.Tento slovní obrat používá vždy, když něco chce a já jí nechci vyhovět a nakonec ještě k tomu přidá slzy. Dříve jsem jí vždy " pro klid v rodině " podlehla, ale teď už vzdoruji a jí se to vůbec nelíbí.Jsem ráda,že jsem Vaše stránky našla a s úsměvem na rtu si je pročítám.Děkuji za dobrou náladu....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama