Listopad 2006

To mám za všechno

28. listopadu 2006 v 13:42
To mám za všechno
To mám za všechno - říkával náš tatínek nejméně jednou, posléze až pětkrát týdně.
Myslel tím nedostatek vděku, který se podle jeho názoru projevoval s dospíváním nás dětí stále zřetelněji.
Někdy taky používal množné číslo" To máme za všechno, maminko, vzdechl, když jsme, já nebo bratr, domů přinesli čtyřku. nebo když jsem se ve svém mini pokojíčku zavřela (nikoliv zamkla) s někým, kdo se otci z nějakého (většinou rozumného) důvodu nelíbil.
S odstupem mám pocit, že šlo o ústřední téma jeho života: Jsou mi ty děti dost vděčné, za všechno, co jsem pro ně udělal?
Nikdy mi nebylo úplně jasné, co "všechno" měl na mysli. Fakt, že nám zajistil jídlo a oblečení, že se s námi učil matematiku, vzal nás na dovolenou do Tater a v sobotu kupoval hořkou čokoládu? Nebo do toho počítal taky zplození?
Tahle věc mne zaměstnávala zejména poté, co jsem sama přivedla na svět vlastní děti. První, co mne napadlo, byla otázka, jestli mi za to budou jednou vděčné. nebo spíš naopak. Může být někdo vděčný za něco, o co vlastně nežádal? Vrtalo mi hlavou. Co když se mu na světě nebude líbit? Bude to moje zodpovědnost?
Popravdě řečeno, na moc velkou vděčnost to nevypadalo už od samého začátku. Jak vám takové dítě poprvé přinesou, už brečí. A vydrží mu to s přestávkami měsíce, ba léta, Ne, že by se mezitím sem tam neradovalo, ale projevy spokojenosti dvakrát nehýří.
Časem jsem došla k názoru, že bych se měla svým dětem za zplození možná spíš omluvit a přemýšlet o kompenzaci.
Přitom by mi trocha uznání, přišla docela vhod. Jenomže s vděčností je potíž. Poptávka převyšuje nabídku. I ten náš otec si vyhrazoval pouze roli příjemce. Pomyšlení, že by měl za něco vděčit on sám, mu nebyla vůbec milá, ani když šlo o maličkosti.
Pamatuju si, že jednou mu došly jeho nezbytné partyzánky aniž si stačil koupit nové, takže nakonec sáhl do nabízené krabičky amerik, které si ke mně pod záminkou doručení jakýchsi studijních materiálů přišel vykouřit jeden starší kamarád. Byl z toho ale nesvůj a když si v kuchyni vypočítal cenu té ciziokrajné cigarety, zaklepal na dveře mého pokoje s mincí v ruce. Výsledkem byla groteska na téma - nevezmu si to - ale vezmeš. Mám dokonce dojem, že tatínek toho chudáka s tou mincí tenkrát tak trochu honil po bytě.
Způsobů, jak se zbavit obtěžujícího pocitu, že někomu za něco vděčím, je ovšem víc. Například reklamace. Když upeču svému muži k narozeninám dort, nikdy se nezapomene zeptat proč je tak malý. Když se uvolím ostříhat mu na jeho vlastní žádost vlasy,vykřikuje, že příště půjde radši k holiči.
Virtuózních výsledků v této disciplíně však dosahuje zeť Charles. Musím připustit, že dělá lidem moc rád laskavosti a ještě raději kupuje nápadité a často dokonce drahé dárky. Když ale uděláte laskavost vy jemu, téměř vždy objeví závažné nedostatky.
Dovedu si představit, že by mi v případě krajní nouze věnoval třeba i vlastní ledvinu. Pokud bych ji ale věnovala já jemu, bezpochyby by mne pokáral, že byla použitá. Nebo scvrklá.
Užitečné know how. Znát ho dřív, mohla jsem si ušetřit výčitky svědomí, že svým rodičům neprojevuji dostatečnou vděčnost.
Kdysi mne skutečně přepadaly. Až do doby, kdy jsem si všimla, že moji potomci neprojevují dostatečnou vděčnost mně. Pak mi došlo, že tenhle dluh se nesplácí věřiteli, protože je z podstaty putovní.
Proto se taky těžko pozná, jestli už je vyrovnaný. Když děti dorostly, domnívala, že jo. Ale vnoučata se tváří, že dlužím taky jim. Dvouletý Teodor mě dokonce včera kopnul do holeně, protože jsem si celé dvě minuty povídala s někým jiným než s ním.
To mám za všechno.

Zase se nepráší

21. listopadu 2006 v 13:26
...zase se nepráší
Někteří se s tím rodí. Jako švagr Standa. Už není nejmladší ani nejzdravější. Disponuje pouze základními finančními prostředky, zato má na kontě několik závažných chorob. Přesto jen kvete. Když musí každých pár měsíců přerušit své četné aktivity a odebrat se na nepříjemný chirurgický zákrok do nemocnice, všichni ho litujeme. On vyvažuje: - Zase se jednou pořádně prospím.
Prostě se umí dívat na věci z té lepší stránky. Zabavte mu dům, bude si libovat, že se zbavil starostí s děravou střechou. Schovejte mu boty, s radostí si užije chození bosky.
Už léta si říkám, že se to musím naučit taky. Tuším ovšem, že nepůjde o snadný proces, zvlášť pro někoho, kdo je z podstaty úplně opačný typ. Od dětství jsem měla tendenci hledat na všem spíš to horší. Pamatuju třeba prázdniny v Českém ráji, na které jsem se vždycky strašně těšila. Jezdili jsme tam na dva, tři týdny do jednoho penziónu na břehu Jizery. První týden jsem si ještě užívala, ale od druhého už jsem se intenzívně trápila: že se blíží konec.
Pořádně jsem se vlastně nenaučila radovat ani ze sluníčka. Vždycky mě deprimovalo, že svítí a já na něm zrovna nejsem, a pokud jsem, že mne neopálí tak pěkně jako ostatní. Od deště jsem vždycky očekávala záplavy, ba ještě horší věci. Myslím, že to zavinila bezděky zaslechnutá poznámka některého dospělého, který si právě u té Jizery při jednom zvláště vydatném dešti povzdechl, že snad přichází konec světa.
Katastrofickou povahu máme u nás v genech. Babička z tatínkovy strany předpovídala ve své vrcholné formě až čtyři katastrofy denně. Tatínek za ní trochu pokulhával v počtu, nikoliv však ve velikosti a hloubce očekávaných tragédií. A bratr? Svého času jsme spolu zdělili nějaké poníze, což ho vedlo k zachmuřené reakci: zase starosti!
Dá se s tím něco dělat? Někdo tvrdí, že stačí chtít. Rozhodně se o to pokouším. Když jsem se mohla bez hudebního nadání naučit na piáno...Stačilo cvičit.
Tak cvičím. Ovšem není to vůbec jednoduché. Například dneska ráno jsem se probudila s dloubavou bolestí v pravé kyčli. Ačkoliv trvá už celý den, ještě se mi nepodařilo najít na tomto zjevném projevu opotřebení věkem jedinou výhodu.
Ke všemu mi pod okna postavili silné reproduktory, které mají pomocí dunivé muziky údajně přilákat zákazníky do sousedního restauračního areálu. Hosté nepřicházejí (kdo by chtěl zaplatit večeři ještě bubínky) a já místo vpouštění vlahého letního vzduchu utěsňuji okna, což stejně nepomáhá.
Podle plánu bych měla skutečnost, že neslyším vlastního slova vyvážit nějakým pozitivním konstatováním. Například, že v tom případě neuslyším ani co říká můj muž (a mentor). Ale funguje to jen krátce. Nechytám totiž ani zprávy televizi. Mám nutkání jít a vytrhnout z reproduktorů pod okny dráty.
Něco takového jsem už ale jednou podnikla, a nezůstal mi z toho nejlepší dojem. Nešlo totiž o decibely z hospody, ale z vedlejšího Deylova ústavu. Když na mne útočily už čtvrtou hodinu, vypravila jsem se k pódiu na malém nádvoří a snažila se mladé muzikanty gesty přesvědčit, aby trochu ubrali. Nereagovali, takže jsem nakonec ten drát skutečně z bedny vytáhla. Moje otázka "jste hluchý?", zazněla už do úlevného ticha. Tím víc jsem se jí ale sama lekla. A nejen já. "Hluchý ne," konstatoval kdosi vzadu. Šlo o kapelu nevidomých.
Možná chce všechno větší odstup. Vezměme třeba milostná zklamání. Když se můj první láska odmlčel a ztratil z mých očí, ani ve snu mne nenapadlo, že by to mohlo mít taky nějakou pozitivní stránku. Byla jsem přesvědčena, že nemůže být hůř. Ukázalo se, že může. Když se vrátil. Za čas bylo totiž zřejmé, že neodvolatelně. Doslova.
Jak ale dosáhnout odstupu bez časové prodlevy, tedy hned, když to člověk nejvíc potřebuje?
Určitou šanci skýtá poměřování. -Přijde na to, s čím srovnáváš, říká vždycky švagr Standa a s poukazem na Buchenwald slupne s chutí i tu nejodpornější nemocniční haši či škraloupem potažené mléko s dva dny starým rohlíkem.
S takovým přístupem by se dloubání v kyčli mohlo jevit jako vcelku příjemná alternativa úplného ochrnutí končetiny a dunivá hudební produkce pod okny jako hodnější sestra technopárty. Většinou totiž netrvá tři dny.
Příště se o to pokusím. Jenom nevím, s čím ještě horším bych mohla srovnávat například povodeň, která před několika lety navštívila náš dům a zastavila se až o strop. Kladnou stránku černé a smrduté blátivé spouště by snad nemohl objevit ani Standa.
Ačkoliv...Teď si vzpomínám: Nedávno přijel na návštěvu a zase byly povodně, tentokrát na jižní Moravě, takže jsme se na ně dívali jenom v televizi. Při pohledu na vyplavené obýváky a mokré polštáře mi naskakovala husí kůže. I Standa vypadal chvíli trochu z formy. (Je to už několikátá povodeň v řadě, kdoví, kde uhodí příště.) Rychle se ale vzpamatoval: "Zase se nepráší" poznamenal věcně. Bylo zřejmé, že opět nabyl rovnováhy.