Červenec 2006

Kam bít děti

20. července 2006 v 13:39
Kam bít děti
RADKA KVAČKOVÁ
Ochránci dětí sázejí na špatnou kartu, když říkají, že děti se nesmějí bít. Měli by spíš vymezit kam je bít. Protože to je skutečný problém. A všeobecný, dokonce by se dalo říct celosvětový. Proto by bylo na místě, aby se jím zabývala nějaká mezinárodní autorita, nejlépe Organizace spojených národů.
Ono se to v některých zemích v současné době tutlá, ale jsou děti, které nebít nelze. Ve skutečnosti jde o téma pro vědecké týmy. Ať řeknou co s čtyřletým hochem, který cáká dvouletému bratrovi do očí koupelovou pěnu a na pětinásobnou výzvu, aby přestal, nereaguje. Kam ho seknout, když podrazí bratrovi na schodech nohy? Na zadek to ve skutečnosti nebolí, do zad nelze, protože by kluk mohl přepadnout a vyrazit si zuby, vlasová část hlavy příliš souvisí s mozkem a facka by mohla způsobit tik.
Vlastně nechápu, proč se tak důležitou věcí ještě nikdo seriózně nezabýval. Pokud vím, diplomové a dizertační práce se jí vyhýbají a nikdy jsem neslyšela, že by na to vypsala grant například Evropská unie, která jinak dává peníze na kdejakou nedůležitou hloupost.
Možná je potíž v tom jak ten projekt oficiálně nazvat a vyhlásit. Připouštím, že by nevypadalo dobře, kdyby jeho název zněl třeba "Jak mlátit děti" nebo "Kam mlátit děti", ale to by šlo obejít.
Úkol by se mohl jmenovat například "Lokalizace fyzické sankce v návaznosti na delikventní jednání nezletilých nezvladatelné jinými prostředky."
Ovšemže nechci tvrdit, že mlátit je nutné všechny děti. Zdaleka ne. Kdyby mne byl někdo z dospělých v dětství plácnul, nejspíš bych přestala růst a začala koktat. Dvouletá vnučka Sofinka je podobný případ. V její přítomnosti se nedoporučuje ani křiknout, byť na někoho jiného než na ni. Okamžitě se lítostivě rozpláče a vydrží plakat až čtyřicet sedm minut.
To je ale v pořádku. S ní se totiž domluvíte bez křiku a pohlavků. Stačí říct co chcete a ona v rámci svých možností vyhoví.
Za mimořádnou zrůdnost považuji taky tělesné tresty udělované s odstupem a promyšleně, vyplývající zřejmě ze zvráceného přesvědčení, že se děti nemají bít v afektu neboli ve vzteku. Ale kdy jindy? Ptám se. Přece nebudu někoho fackovat, když jsem v pohodě! Natož milované dítě, které mi dělá jinak většinou radost.
Zadání je jiné. Zní: Kam bouchnout, když dítě svévolně riskuje vlastní nebo cizí zdraví či dokonce život? Když zkouší, kam až může zajít a podaří se mu zbavit vás posledních zbytků rozvahy? Když by člověka z jeho chování v další minutě mohla ranit mrtvice?
Ať přemyšlím jak přemýšlím, pořád ne a ne najít vhodné místo na něž by bylo možné otisknout dlaň bez vedlejších negativních účinků. Na všechno se ale najdou odborníci, jen je hledat.
Nepředpokládám ovšem, že budou mít jednoduchou práci. Určitě bude třeba provést biometrická měření vzorku populace věkových skupin od dvou do čtrnácti let, aby bylo možné stanovit diferencované normy. Jednu pro pětiletého a druhou pro šestiletého, jinou při podváze a jinou při nadváze. Trestaného a ovšem, i trestajícího.
Důležitý bude určitě i úhel úhozu a tloušťka textilních materiálů, které mohou hrát při realizaci úkonu výraznou roli. (Pohlavek přes čepici má jiné výsledné parametry než pohlavek bez čepice.)
A všechno musí být stanoveno explicitně, kvůli soudům. (Kdyby si například druhý rodič stěžoval.)
Nejzásadnější otázkou ovšem zůstává - kam?
Vyřešit by se měla co nejdřív. V zájmu civilizace, modernizace globalizace, integrace a inovace.
A taky kvůli těm dětem. Bez jasné směrnice do nich totiž budou dospělí i nadále bušit hlava nehlava.