Zeť

12. června 2006 v 16:20
Několik let se potýkám s otázkou, jestli zetě považovat za přínos nebo za ztrátu. Ono je to totiž sporné. Počítáte-li prostě fyzický či početní přírůstek, je to první alternativa. Do rodiny přibude jak on sám, tak většinou ještě nějaké vnouče. Berete-li v úvahu fakt, že vám zeť odvede z domácnosti dceru, dokonce ještě třeba s věnem, bude to druhá možnost.

Lze na to jít ovšem i jinak a ptát se, jestli vám zeť přináší spíše radost nebo spíše starost. Nejpřesnější by bylo dělat si čárky. Jenomže někdy nevíte do které kolonky zanést třeba skutečnost, že se zpil na počest vašich kulatých narozenin. Je to plus nebo mínus?
Dnes už ale definici zetě znám: Zeť je člověk, který vám pomůže odhalit vaše chyby. Dlouho jsem se domnívala, že všechny mé nectnosti už stačil pojmenovat manžel, který se na tuto věc specializuje již dlouho. Za více než čtvrt století zmapoval osm povahových vad, z nichž nejhorší je podle něj můj sklon k nedotahování kličky od oken do vodorovné polohy.
Řeklo by se, že další chyby už se budou hledat těžko. Avšak mladé oči jsou mladé oči. Hned si všimnou. Například že jíte moc rychle, moc šetříte nebo málo chválíte, dáváte příliš velké porce na příliš malý talíř, vybíráte špatné dárky a dost neoceňujete ty skvělé, co dostáváte.
A někdy objeví vadu i tam, kde jste si byla jistá v kramflekách. Třeba že všechno stíháte. Podle něj jste únavně zrychlená. Nebo ve vaší dochvilnosti. Netušila jsem, že můžu někoho terorizovat podáváním oběda přesně ve dvanáct, ale musím uznat, že argumenty jsou přesvědčivé. Co když pozvaní snídali teprve v jedenáct?
Zkrátka člověk má na sobě pořád co zlepšovat, ale není to jen tak. Jednu špatnou vlastnost potlačíte, druhá vyvstane. V mém případě se mimo jiné ukazuje, že neuhlídám děti, jak bych měla. Přesněji - já je uhlídám, ale jen do chvíle, kdy se jejich otec, který mi je svěřil, vrací domů, aby je převzal. V okamžiku, kdy je dvacet metrů od domovních dveří, děti z neznámých důvodů padají hlavou na zem, aby jim naskočily boule jako slepičí vejce. Když zeť vchází do bytu, brečí kluci jako o život a já řeším s provinilým výrazem otázku, jestli mají naštípnutou lebku nebo jen otřes mozku.
Nevím, jak je to možné, ale funguje to stoprocentně. Dlouho jsem nevěděla co s tím. Odmítnout hlídání? Těžko. Jsou to moje vnoučátka, velmi rozkošná a já je miluju.
Začala jsem jim omotávat kolem hlavy ručníky. A taky mně napadlo přejít do protiútoku. Došlo mi totiž, že chyby má i zeť a nemalé. Například ta nedochvilnost. Řekne, že přijde v půl sedmé a ještě v půl osmé není doma. Jako minulý týden. Kluky jsem vykoupala, dala jim najíst, omotala hlavy a pustila si zprávy v televizi. Tentokrát se budu tvářit já, těšila jsem se, jak se po zeťově příchodu významně podívám na hodinky.
Přišel až ve tři čtvrtě. Pět minut před tím, (na Nově byly zrovna zprávy ze zahraničí) se ozvala z rohu místnosti těžko identifikovatelná rána následovaná panickým dětským řevem. Na chlapečky, z nichž jednomu jsou dva a druhému čtyři, spadla kredenc. Přesněji komoda, ale vyšší než oni. Ručičkama vzpírali masivní kus nabytku, z jehož horní desky jim sklouzla na nožičky váza, přehrávač, tři rodinné fotografie v rámečcích a jeden díl encyklopedie.
Když vešel jejich otec do místnosti, vzpírali jsme všichni.
Řekl jen: Co jsi dělala?
Dívala jsem se na zprávy- odpověděla jsem.
Aha, pravil významně. Zprávy, to ty nevynecháš.
Zas má pravdu. Skutečně v tom může být kus závislosti ne nepodobné závislosti na droze.
Jednu věc ale nechápu. Proč ty děti nenapadne ověřovat stabilitu nábytku v přítomnosti rodičů, s nimiž tráví přece jenom většinu času.
Ne, že by to nebyl zajímavý experiment. Dokázal, že otevřením všech plných šuplíků najednou komoda padá směrem dopředu. O to víc, čím vyšší má nožičky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neznámý čtenář Neznámý čtenář | E-mail | 12. června 2006 v 16:22 | Reagovat

Zcela s vámi souhlasím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama